Jana
Eyrová trochu jinak. Vtipněji.
Autor:
Bára
Trojice autorek Cynthia
Handová, Brodi Ashtonová a Jodi Meadowsová se rozhodla mírně (místy trochu víc
než mírně) poupravit osudy některých známých Janiček. V prvním dílu Má lady Jane si dámy vzaly na paškál
Janu Grayovou a ukázaly nám tak alternativní dějiny Anglie (čili tak, jak se
podle nich měly odehrát). V knize Má chudinka Jane se podívaly na zoubek Janě Eyrové a přepracovaly tak jedno
z nejvýznamnějších děl anglické literatury.
„Pro všechny, kdo se někdy zamiloval do nesprávného člověka.
Ačkoli souhlasíme, že pan Darcy na papíře vypadá dobře…. A v mokré košili
taky.
A pro Anglii (zase). Fakt se moc omlouváme za to, co se právě
chystáme udělat vaší literatuře.“
Už z věnování vám
musí být jasné, že tyhle dámy májí opravdu velký smysl pro humor (tedy pokud
vám tento styl humoru sedí). Nebojí se ničeho, a proto nám tentokrát předloží
příběh o Janě Eyrové a Charlotte Brönteové, ovšem, jak autorky tvrdí,
v jeho pravdivé a nezidealizované verzi.
I v jejich příběhu je
Jana Eyrová sirotek vyrůstající v internátní škole, tentokrát společně
s kamarádkou Charlotte Brönteovou, poté
odejde pracovat jako guvernantka k zachmuřenému panu Rochesterovi, do
něhož se zamiluje. Jenže, v této verzi Jana vidí duchy, budoucí
spisovatelka Charlotte tuší, že se schyluje k výbornému příběhu, do toho
se objevuje Společnost pro PVD (přemisťování vzpurných duchů) a pan Rochester je sice
temný jako pan Darcy, ale z úplně jiných důvodů….
„Měla by se zeptat. Jistě, ale to
znamenalo, že bude muset promluvit s mužem.
Jana sice o chlapcích toužebně fantazírovala, ale tohle byli muži. Chlupatí a
smradlaví a velcí. Připadalo jí zcela nemožné, že by s nějakým z těch
potácejících se opilců měla zapříst hovor.“
Dominantou
celé knihy je humor autorek. Na něm to zkrátka celé stojí. A funguje to. Místy
se dokonce přistihnete, že se smějete nahlas. A k tomu ještě připište
skvělé vypravěčské schopnosti. Dámy nám totiž celý příběh podávají
z pohledu Jany, Charlotte a Alexandra Blackwooda a zároveň do příběhu samy
vstupují, aby nám osvětlily některé skutečnosti, díky čemuž máte pocit, jako
byste seděli na kávě s kamarádkami, které vám vypráví něco neskutečně
vtipného. Navíc si pozorný čtenář může všimnout nenápadných narážek a odkazů na
jiná díla.
Vykreslení
postav je rovněž velmi podařené. Jana, toužící po lásce, vidí duchy,
s nimiž si povídá, nádherně maluje a na rozdíl od té původní je trochu
odvážnější a dalo by se říct, že v určité fázi příběhu i méně naivní.
Helena, duch Janiny zemřelé kamarádky. Tuhle postavu miluju! Helena, přestože
je duch, je tak trochu strašpytel a navíc paranoidní (ideální kombinace pro
ducha, což?). Charlotte, zvídavá budoucí spisovatelka, která si jde za svým
příběhem stůj co stůj. Je odvážná a vypadá to, že je snad jediná nezatížená
duchařských světem, což ji mimochodem pěkně štve. Alexander Blackwood, hvězda
Společnosti pro PVD, je typický mladík předviktoriánského období (i když
neodpovídá dobovým měřítkům krásy).
„Jana by ho nepopsala jako
pohledného. (V předviktoriánské době by skutečně pohledný muž musel být bledý,
protože opálení bylo pro rolníky, a mít podlouhlou, oválnou tvář, úzkou čelist,
malá ústa a špičatou bradu. My víme. Taky tomu nemůžeme uvěřit.) Tenhle mladík
měl čelist zcela zjevně hranatou, navíc měl příliš dlouhé vlasy.“
Má chudinka Jane je vážně povedené dílko. Je to
vtipné, je to chytré, je to chytlavé. Ideální kombinace pro lehké oddychové
čtení. A navíc, viděli jste ty české obálky? Jsou boží!
Žádné komentáře
Okomentovat