neděle 23. dubna 2017

Divoká píseň

Zrůdičky, velký i maličký
Autor: Baru

„Kruté, syrové a podmanivé. Originálně zpracovaný příběh. Plný počet hvězdiček. Překvapivý konec. Nejlepší kniha roku.“ Ehm, ne.


Vítejte ve Verity, městě rozděleném na dvě znepřátelené strany, kde nikdo není v bezpečí. Ve stínech a rozích tu na Vás v podvečerních hodinách číhají monstra a stvůry, která se zrodila z násilí. Zatímco severnímu městu poskytuje vidinu bezpečí Callum Harker, který si svou moc drží pevně pod kontrolou, jižan Henry Flynn se k boji proti stvůrám stále staví čelem i přes ztráty ve svých řadách. Kate Harkerová chce být stejně nemilosrdná jako její otec. August Flynn nechce být stvůra. A jejich město se rozpadá.

Divoká píseň začíná prostřednictvím perspektivy Kate. Ocitáme se při požáru kaple pobožného internátu Svaté Anežky. Kate ji zapálila úmyslně. Ne snad proto, že by byla blázen, ale z toho důvodu, aby si jí její otec konečně začal všímat. Chce se totiž vrátit. Vrátit do města násilí, ve kterém vyrůstala.

středa 19. dubna 2017

SIRÉNA

Kráska se smrtícím hlasem
Autor: Olivka

Můj bože! Nepřestávám se divit. Právě jsem dočetla Sirénu, dle mého názoru jednu z nejlepších knih za hodně dlouhou dobu, a na databázi knih právě marně hledám člověka, jehož recenze by vypovídala, že po přečtení knihy měl podobné emoce jako já. Vidím tu pouze neuvěřitelnou spoustu kritiky. Nejsem schopná uvěřit, že ti lidé četli tutéž knihu!


Před osmdesáti lety Oceán zachránil Kahlen před jasnou smrtí, za to mu musí 100 let sloužit jako siréna. Její tělo bude nesmrtelné a její hlas se stane vražedným nástrojem. Nyní, po dvaceti letech její věrné služby, se zamiluje do kluka jménem Akinli a on se zamiluje do ní. Do tajemné němé dívky. Kahlen je ale jasné, že jejich vztah nemůže vydržet. Hlavně proto, že by s ní byl Akinli neustále vystaven smrtelnému nebezpečí. Kdyby totiž vydala sebemenší hlásku, Akinli by se sebevražedně vrhl do moře. Její hlas by ho zabil. Nakonec ho ale málem zabije její mlčení…

neděle 26. března 2017

Na západní frontě klid

Má ještě klasika co říct dnešní mládeži?
Autor: Petr

Ano, je to tak. Příliš nečtu. A už vůbec ne knihy, které se dnes řadí téměř ke klasice. Přesto jsem, pod mírným nátlakem naší češtinářky, šáhl po snad nejznámější knize E. M. Remarqua Na západní frontě klid. Jedná se o příběh z dob prvního světového konfliktu, tedy ze světa smrti a utrpení. Celý příběh je pevnými základy posazen na skupině žáků z jedné společné třídy, kteří se po nátlaku fanatického učitele dobrovolně přihlásili do vojenských řad. Dramatické chvilky popisují samotnou hrůzu války a bezmoc, když jeden po druhém postupně umírají. 



Otáčím první stránku a první, co mi bije do očí, je letopočet vydání 1929. Trošku jsem se zděsil nad tím, co mě čeká - slova, která jsou pro mne téměř pravěk? Ani náhodou. Otáčím stránku po stránce a ztrácím pojem o čase.

Celkem optimistický začátek mě seznámil s poněkud zajímavou skupinou lidí. Následující sled událostí mě ale brzy vrátil zpět do reality, kde není pro planou pozitivitu místo.
Od revolveru, přes pušku až po plyn a trhavinu jsem pokračoval často krvavým příběhem, na němž bych chtěl ocenit hlavně to, že zde nejsou žádné heroické scény, ale především samotný dojem z boje, z pohledu každého živého jedince na frontě.

Strhávala mě každá změna děje, jež přinášela smrt nebo zdánlivě klidnou chvilku. A i když mi občas přišlo nevhodné hledat krásu v ohnivé obloze a leteckých soubojích připomínajících hon na lišku, ke knize a k samotnému tématu, který občas potřeboval přece jen nějaké to přizvednutí, to úžasně sedělo.

Musím přiznat, že můj knižně omezený pohled, velmi často doplňovala nějaká ta řádka zhlédnutých filmů, takže, co se týče vžití se do dějství, byl jsem ve svém živlu.

Reálná podstata knihy mě ale znovu a znovu seznamovala se smrtí a tak, jak mizí na druhou stranu každý z nich, končí i můj poklidný nadhled. I když smířit se s čím dál menším počtem hlavních postav je těžké, pokračuji dál ve čtení s blížícím se koncem.

Jedna z věcí, která mě ale neskutečně vytáčela už od začátku příběhu, a musím ji zde zmínit, je pohled učitele, rodičů i okolí, které nemá stejně jako já ani tušení, co je to skutečná válka. Sahají pro slova jako zbabělec, i když utrpení je mine. Chvíli přestávám s čtením, tep mi konečně klesá a moje rozhořčená nálada se vrací zpět do normálního stavu.

Konec je již blízko, což mě celkem mrzí, avšak jednou to skončit muselo. Opravdu mě překvapilo, že knihu s tímto počtem stránek, jež bych s mým nadšením pro četbu četl měsíc, jsem hravě zvládl za tři dny. A proto bych ji doporučil jako opravdu výjimečný literární kousek opravdu každému.    


© POD LAVICÍ
Maira Gall a Adam Böhm