Povídání s Kovym

Povídání s Kovym

Autor: Vendy, Renča, Zuzka

Všichni fanoušci YA literatury jistě postřehli, že se v sobotu 6. října 2018 konal největší festival YA literatury – Humbook Fest. Kromě toho, že jsme měli možnost setkat se se zahraničními autory Estelle Maskame, Claudií Gray, Sebastienem de Castellem a Sarou Raasch, či českými Petrou Stehlíkovou, Pavlem Barešem, Dominikou Gawliczkovou, jsme mohli navštívit spoustu workshopů a besed na různá témata. Jedna z besed, na kterou jsme se obzvlášť těšili, byla ta s jedním z nejvlivnějších youtuberů, chcete-li influencerů, v Česku – Kovym. A právě s ním nám společnost Albatros Media, a. s., umožnila udělat rozhovor v zákulisí.

Rozhovoru se ujaly naše deváťačky – Vendy, Renča a Zuzka, které byly před rozhovorem dost nervózní, ovšem díky Kovymu z nich všechen strach spadl – byl totiž neuvěřitelně milý a vstřícný.

Vendy: Ahoj Kovy, jen abys věděl, přijely jsme až z Karviné a momentálně jsme v devátém ročníku na základní škole. A jak jsi slyšel, tento rozhovor děláme pro náš školní knižní blog „Pod lavicí“.

Když jsme sem dneska jely, viděly jsme na instagramu, že jsi ještě před chvilkou byl v New Yorku s rodiči, tak jsme se tě chtěly zeptat, jak se ti tam líbilo a jaká byla cesta. 

Kovy: V New Yorku to bylo super, hlavně díky tomu, že jsem tentokrát mohl vzít rodiče. Já jsem tam byl předtím dvakrát jenom na pár dnů a říkal jsem si, když mě rodiče celý život podporovali a pořád mi poskytovali podporu a volnost a měli jsme takový velmi důvěrný vztah, a stále máme, tak jsem říkal, že je asi nejvyšší čas, abych jim začal trochu vracet to, co mi tak dlouho dávali, a jelikož vím, že oni sami by nevyrazili, tak jsem je vzal s sebou do Ameriky. A moc se jim to líbilo, moc je to bavilo, já jsem dělal plány, kam vyrazíme a co budeme dělat, a občas jsme si dali rozchod, tak vyrazili do ulic. Neztratili se, přežili jsme to všichni tři, což považuju za svůj největší životní úspěch (smích). Bylo to moc fajn.

Zuzka: A kam plánuješ další cestu?

Kovy: Další cesta bude hned teď za pár dnů a letíme s Jankem Rubešem a s Honzíkem Mikulkou, který dělaj pořad The honest guide, hrozně fajn pořad, a poletíme do Kazachstánu, což je země, o které vím velmi málo, takže se těším, až se o ní dozvím víc, a určitě tam budu natáčet - v New Yorku jsem nenatáčel, tam jsem se soustředil na všechno okolo, na rodiče a tak.

Zuzka: Jaký je tvůj nejvtipnější zážitek z cest?

Kovy: Ten jsem popisoval právě ve své knížce. Historka, kterou mi doteď podle mě tak minimálně polovina lidí nevěří, ale skutečně se stala. Podařilo se mi přesedět v tureckém sedu na letišti nohy a nemohl jsem se zvednout, a když byl last call na bráně na letadlo,  museli mě tam vézt na vozíku. Doslova. Já nevím, jestli je to můj nejlepší zážitek, to je spíš takový jako nejtrapnější, no… Ale já si vlastně ty trapasy zpětně potom vždycky hrozně užívám. Ten pocit - jééééjejej, to se fakt stalo?! Tak se to fakt stalo, no…

Nejlepší zážitek je hrozně těžké vybrat, nebo třeba i porovnávat, který výlet byl nejlepší a který nejhorší, mně přijde, že každý výlet a každá země má něco trochu jiného do sebe a každý ten výlet je jiný.

Zuzka: Zažil jsi někdy okamžik, kdy jsi na cestách pocítil strach?

Kovy: Při příletu do Íránu, když náš opilý kamarád Richard, kterému je asi pětatřicet, začal vykřikovat takové nevhodné věty a my jsme se báli, že nás zavřou. Vykřikoval třeba: „Alláh is my gay uncle!“, což je fakt věta, kterou nechcete, aby někdo z lidí, kteří jsou ve vašem okolí, vykřikl. Naštěstí to dobře dopadlo, ale kdybyste si měli vybavit tu nejméně vhodnou věc, kterou byste mohli udělat, tak to bylo to, co udělal Richard. Takže, to jsem se trochu bál. A občas se ztratím, nebo se mi vybije telefon nebo tak, ale nikdy se nestalo, že bych se fakt bál, že umřu. Díky bohu za to. Uvidíme, co budu říkat po Kazachstánu (smích).

Zuzka: A co ti cestování přináší?

Kovy: Co mi přináší… Mně fakt přijde, že když má člověk peníze, a nemusí jich být moc, i když si spousta lidí myslí, že cestovaní je drahá, nedostupná věc, ale fakt se dá cestovat hodně levně a nemusí to být na druhý konec světa, může to být po republice, může to být po Evropě… Mně přijde, že to je investice do zážitků a že každá cesta dá člověku něco jiného, něco nového a ideálně ještě letět do nějaké stereotypně vnímané země a zjistit, že vlastně ti lidi tam jsou dost podobní těm tady nebo možná trochu jiní, ale rozhodně je to vždycky úplně jiný zážitek, než to jak člověk vnímá tu zemi z médií. Takže to předává hodně… Taky jsem o tom hodně mluvil v knížce – proč to dělám, co mi to dává a proč je to tak návykové… Je to hrozně návykové… Je to droga, trošku… (smích) Ale taková zdravá.

Renča: A nyní k Humbook Festu – jak se ti líbí tento koncept akcí?

Kovy: Mně přijde super! Já třeba vnímám komunitu čtenářů stereotypně - jako lidi, kteří si mnohem radši zalezou někde sami s knížkou. Přijde mi proto super tyhle lidi dostat mezi další lidi, kteří sdílí podobné záliby, přijde mi super to oživit, přivést autory, kteří by se sem jinak ani nedostali, nebo je právě přivést do kontaktu s těmi čtenáři. Mně to přijde skvělé spojování mostů, spojování lidí s podobnými zálibami a spojování autorů se čtenáři. Podle mě je to fakt super!

(Akorát jsem se tady v kongresáku málem ztratil a doufám, že se neztratím… Jo… Takže kongresák je velmi nebezpečný místo a myslím si, že to i docela otestuje odolnost jednotlivých účastníků Humbooku… Jestli přežijou, nebo nepřežijou kongresák… Někteří prý bloudí tady v chodbách dodnes… (smích) )

Renča: Co ty jako čtenář? Co čteš?

Kovy: Co já jako čtenář… Teďka zrovna čtu Call me by your name, protože mě hrozně bavil film a knížka je zajímavá, je jiná trošku.

Mě baví většinou detektivky, thrillery, kde lidi umírají a tak… Takové oddychové čtení…(smích) Vyšetřovaní vražd, severská literatura a tak dále.

A pak vlastně jsem si pár knížek vybral i z povinné četby, které mě fakt bavily a ke kterým jsem se třeba vrátil i zpětně – přiznám se, že jsem nepřečetl úplně všechny knížky na maturitu, některé jsem si vytáhl jenom z rozborů a teďka zpětně se k nim vracím, protože najednou zjišťuju - hele, tehdy bych to četl z donucení - ale teď to čtu, protože mě to fakt zajímá a myslím si, že si z toho odnesu nejvíc.

Možná teď nepředávám úplně nejpozitivnější message studentům (úsměv směrem k paní učitelce).

Paní učitelka: Naopak, to je pozitivní, protože to je důkaz, že to přijde… i když později…(smích)

Kovy: Přesně tak. Člověk si může říkat: „Ta knížka je úplný nesmysl.“ A pak se k ní vrátí za pět, za deset let a zjistí, že je úplně geniální. No, takže tak…

Takže mě baví všelicos, já to docela kombinuju – oddychovou literaturu, ale hlavně ty vraždy teda, to je moje. (smích)

Renča: Víme, že ty jsi také napsal knížku. Kdo přišel jako první s tímhle nápadem a jak dlouho ses rozmýšlel, jestli se do toho pustíš?

Kovy: Napadlo mě to už vlastně pár let předtím s tím, že jsem věděl, že v Americe tohle youtubeři a vůbec influenceři dělají. Potom jsem se dostal k některým těm knížkám a ke svému překvapení jsem zjistil, že spousta z nich je napsaná ghostwritery – velká aféra tehdy byla s youtuberkou Zoellou, která vydala velmi prodávanou knížku, po pár dnes se zjistilo, že je to ghostwriting, ačkoli ona ve všech videích říká, že to sama napsala…

Věřím, že fanoušek, který sleduje youtubera nějakou delší dobu, tak přesně pozná, jak se ten youtuber vyjadřuje, jak skládá věty a přesně ví, jestli ta knížka je, nebo není napsaná nějakým ghostwriterem.

Takže já jsem do toho už od začátku chtěl jít s tím, že chci, aby to byla moje knížka, aby to byl kus mě. A pak za mnou přišla vydavatelka – šéfredaktorka BizBooks, dost možná nejzlatější to osoba na tomhle světě, velmi energická dáma a říká: „Karle, vy musíte něco napsat!“ To jsme si ještě vykali. Já jsem se tak nějak tvářil, že nevím, že se mi do toho moc nechce a možná, že si pár let ještě počkám... A ona fakt byla ten faktor, který mě donutil k tomu, abych fakt zasedl a začal ze sebe ždímat ty myšlenky a nějaký ten koncept a vlastně jsem v průběhu toho psaní zjistil, že mě to hrozně baví. Často se stávalo, že jsem strávil úplně komplet celý den od rána do noci psaním a bylo to super! Moc jsem si to užil.

Takže, byl to trochu můj sen, ke kterému mě někdo musel trochu popohnat, abych to fakt udělal, a jsem za to rád.

Renča: Plánuješ napsat ještě něco?

Kovy: No, plánuju… To, jak jsem minulé léto trávil psaním, mi letos trochu chybělo, tak jsem si tak nějak zkoušel, co by šlo a nešlo, a nemůžu ani nic naznačovat, protože nic nemám (smích) kromě pár nějakých nápadů. Takže uvidíme, co z toho vznikne. Samozřejmě, psát třeba fikci je mnohem, mnohem těžší než napsat autobiografii. Takže si zas nevěřím, že bych byl nějaký autor nebo někdo s vyloženě nadáním psát něco takového… Myslím si, že tohle to bude potřebovat trochu víc času, víc práce a o dost víc čtení.

Renča: Jak tě psaní obohatilo? A jak jsi reagoval na případnou kritiku?

Kovy: Psaní mě obohatilo moc v tom, že jsem dokázal říct věci, které bych možná třeba neřekl na video, mnohem líp se mi psalo o věcech intimnějších, rodinnějších a tak dále.

A jak jsem se vyrovnal s kritikou? Ano, koukal jsem na databázi knih, tam samozřejmě byla spousta krásných reakcí a pak samozřejmě se tam najde spousta těch méně krásných, kdy člověk téměř chce křičet: „Tak pročs to čet???“

Já myslím, že mě až překvapilo, že ty reakce byly fakt pozitivní, že ti lidi k tomu přistupovali (i ti zkušenější čtenáři) úhlem pohledu, pro koho je to psané, že to je knížka, která musí zasáhnout děcka, kterým je třeba deset, dvanáct, které by si z toho mohly něco odnést, tak i ty starší čtenáře, což je vždycky trochu balanc – není tohle už trochu moc?

Takže já doufám, že to lidi brali přesně jako nějakou žánrovku - na druhou stranu ne zas úplně dětskou literaturu – já se od začátku bránil tomu, aby to nespadlo úplně do té škatule knížky pro děti, protože podle mě má leccos co předat i starším čtenářům.

A kritika samozřejmě existuje, člověk si může stokrát říkat – ignoruj to, ale nikdy to člověk neignoruje. Z vlastní zkušenosti vím, že si můžu přečíst sto pozitivních reakcí, ale nejvíc ve mně vždycky bohužel zanechá ta negativní. Člověk prostě automaticky věnuje nejvíc pozornosti tomu negativnímu. Ale celkově můžu říct, že z toho, jak byla knížka přijata, mám fakt radost.  

Vendy: Když jsi začínal s YOUTUBE, napadlo tě někdy, že budeš takhle slavný a pro spoustu mladých lidí vzorem?

Kovy: Vůbec. Tehdy to fakt bylo tak, že když měl někdo tisíc fanoušků, tak to bylo úplně neuvěřitelné... Tisíc lidí? Tolik??? Tři sta odběratelů? Kdes to vzal???

Spousta lidí dneska na youtube začíná hnedka s tou vidinou, jak budou slavní, jak jim budou posílat produkty zdarma, jak si vydělají spoustu peněz, a to před těmi šesti, šesti a půl lety (ten čas běží) nebylo. To bylo takové trošku zabíjení nudy a koníček. Neříkám, že dneska to tak není, ale už se to trochu změnilo.

Vendy: A jaký je tvůj sen, co bys ještě chtěl dokázat?

Kovy: Můj sen? Já nikdy neříkám nic konkrétního, protože se bojím, že se to nesplní. Takže jsem vždycky hrozně obecný a vágní a vždycky říkám, že doufám, že budu i za pár let pořád šťastný a dělat, co mě baví, a budu svobodný… Je to hrozné klišé, ale nevím, no… Asi si myslím, že to pro mě má největší smysl – dělat, co mě baví.

Vendy: A jen tak mezi námi, stydíš se někdy za svá stará videa?

Kovy: Neustále. Ano. (smích) Já se hrozně nerad koukám na vlastní videa, takže když jsem třeba na nějaké konferenci a někdo tam pouští moje video, tak já tam vždycky takhle sedím (sedí přikrčeně a tváří se nenápadně J, pozn. autorek) a doufám, že už to skončí. Kór ty hudební! To je z velké části neskrývaný cringe a prostě bizár … (smích)

Ale myslím si, že i třeba v těch písničkách může člověk občas najít nějaké poselství nebo aspoň trochu nějakého vtipu - ale to je samozřejmě subjektivní, co je, nebo není vtipné. Ale jo, mám nějaké, za které se stydím. Asi bych to dělal špatně, kdybych se za nic nestyděl… To by bylo špatné…

Vendy: A kde se vidíš za takových deset, dvacet let?

Kovy: V době internetu? Kdy můj job ještě před deseti lety neexistoval? Nevím… Nevím… Nevím, co bude za deset, za dvacet let… Možná budu žít ve virtuální realitě, to by nebylo úplně špatné… Asi jo, já mám rád virtuální realitu… Těžko říct… Vidím se o deset, nebo dvacet let starší – budu mít podle mě trochu víc vrásek, možná míň vlasů…

Paní učitelka: Ne, ne, v tomhle věku je všechno ideální…

Kovy: Jo?

Paní učitelka: Jo, jo, v tomhle věku člověk jen kvete… (smích)

Kovy: Jo? Tak budu kvést… (smích) Anebo už budu usychat…

Paní učitelka: Ne.

Kovy: Ne? (smích)

Paní učitelka: Ne, v tomhle věku se jen kvete! (smích)

Kovy: Dobře, budu kvést! (smích)

Holky: Děkujeme, zvládli jsme všechny otázky J

Kovy: Jo? Tak perfect! Doufám, že jsem se moc nerozpovídal.

Děkujeme společnosti Albatros Media, a. s., za zprostředkování rozhovoru.