Faustovský
motiv v podání C. R. Zafóna
Autor:
Bára
Po mém obrovském nadšení z předchozího
románu C. R. Zafóna Stín větru jsem se
nemohla dočkat volného pokračování – Andělské hry. Zamilovala jsem si totiž Zafónův jazyk, tajemnou atmosféru Barcelony a
jeho lásku ke knihám, která z knihy přímo čiší. A jaké tedy bylo mé druhé
setkání s jedním z nejprodávanějších španělských spisovatelů?
Andělská hra
dějově předchází událostem ve Stínu větru, nicméně se opět vracíme do tajemné,
podmanivé Barcelony, setkáváme se starými dobrými známými, ale především se seznamujeme
s úplně novými postavami v čele s Davidem Martínem, vypravěčem nového
příběhu.
David Martín nás postupně zasvěcuje do
svého života, v němž rozhodně neměl na růžích ustláno. Matka ho
v raném dětství opustila, otec, poznamenaný válkou, zemřel před jeho
očima, když byl ještě malý chlapec, takže mu nezbývalo než se životem probíjet,
jak jen to šlo. Útěchu nacházel v knihách, a tak se postupně dostal ke
spisovatelskému řemeslu, které mu bohužel nepřineslo uspokojení, jaké očekával.
Pracoval totiž pro vydřidušské nakladatele pokleslé literatury, kteří jej nutí
psát pod pseudonymem za mizerný honorář.
Ve chvíli, kdy si Martín uvědomuje, že se
mu život rozpadá pod rukama, potkává tajemného Andrease Corelliho, který mu
nabízí vše, po čem do té doby toužil, a chce za to jediné – napsat knihu.
Knihu, jejímž obsahem bude nový náboženský směr, pro nějž budou lidé ochotni
žít i zemřít. A Martín nabídku přijme.
Od toho okamžiku se kolem Martína
vynořují záhady, jimž se snaží přijít na kloub, zvláštní náhody a podivná
úmrtí. A náš hlavní hrdina si čím dál naléhavěji klade otázku, kdo je tajemný
pan Corelli? Komu upsal svou duši?
Carlos Ruiz Zafón opět vystavěl
mystický, gotický, lehce mrazivý příběh s podmanivou atmosférou Barcelony,
který nám odvyprávěl svým poetickým jazykem, jak jsme u něj již zvyklí.
Zafón zvolil velmi podobné motivy jako u
předchozího románu – posedlost literaturou, byť tentokrát z pohledu
spisovatele, nešťastnou lásku, tajemství a navíc přidal faustovský motiv
v podobě Corelliho. Zápletka odkrývala dech beroucí události
z minulosti a oproti předchozímu dílu byla místy daleko filozofičtější –
velmi často se objevovaly úvahy na téma náboženství či lidské existence.
„Závist
je náboženstvím průměrných lidí. Dává jim útěchu a přináší odpověď na neklid,
který je vnitřně sžírá. V neposlední řadě působí rozklad jejich duše a
umožňuje jim odůvodnit vlastní mrzkost a chtivost způsobem, který je vede
k přesvědčení, že se jedná o ctnosti.“
Mám-li srovnat obě Zafónovy knihy, Stín větru je dle mého názoru o něco
lepší. Andělská hra je rozdělená do
tří částí, kdy první dvě jsou perfektní. Problém jsem měla s posledním
úsekem knihy, který byl místy mírně překombinovaný. Pravdou je, že v závěrečné
části si sám autor se čtenářem pohrává jako kočka s myší, což ve mně možná
vyvolalo pocit zmatenosti. A samotný závěr… Jakže to vlastně dopadlo?
I přes pro mě mírně rozpačitý závěr jsem
si knihu užila, protože prostě Zafón… Pokud jeho psaní a lásce ke knihám
propadnete, nedáte na něj za žádných okolností dopustit. A já se již těším jeho
další počin – Nebeského vězně.
Žádné komentáře
Okomentovat