Zapalte
svíčku a zažijte neuvěřitelné dobrodružství
Autor:
Bára
Catherine Doyle je autorkou série Krev za krev, což je taková ta typicky
ženská literatura s lehkým nádechem thrilleru, a proto jsem byla skutečně
překvapena, že se tentokrát pustila do dětské fantasy, která má navíc
v zahraničí nadšené ohlasy. Toliko opěvovaná kniha nese název Bouřňákův ostrov.
Fionn je obyčejný jedenáctiletý kluk,
který o prázdninách jede navštívit svého dědečka bydlícího na ostrově
Arranmore. Upřímně se příliš netěší – musí doma nechat osamělou maminku (táta
mu zemřel ještě před jeho narozením), a navíc jede se svou protivnou sestrou.
Brzy ale zjistí, že tento výlet mu změní život jednou pro vždy. Do života mu
vtrhne magie, která společně s dědečkem, o němž se dozví, že je Bouřňákem,
chrání ostrov před dávnou černou magií, která se pomalu začíná probouzet.
Abych řekla pravdu, Bouřňákův ostrov přivál na pole fantasy knížek svěží vítr. Přináší
naprosto originální nápad, s nímž jsem se v dětské literatuře doposud
nesetkala. Nevyzpytatelný magický ostrov, Bouřňák, neboli strážce bouří, jehož
úkolem je chránit ostrov, a jen tak mimochodem je schopen uchovávat vzpomínky ve
svíčkách společně s počasím.
Svět je tedy vskutku originální a
troufám si tvrdit, že i dobře promyšlený.
Výborně vykreslené jsou rovněž postavy.
Fionn vůbec nepopírá, že je strašpytel a tak trochu mimoň – nikdo se s ním
příliš nebaví, což ho obzvlášť u jeho sestry štve. Přesto umí být vtipný a při
jeho myšlenkových pochodech jsem se skutečně bavila. Dědeček je milý, moudrý
muž, který, i když se to tak na první pohled nemusí zdát, vede svá vnoučata správným
směrem. Fionnova sestra je typická puberťačka, kterou byste místy zabili, místy
zas objali. V příběhu se samozřejmě objevují i méně sympatické postavy, či
dokonce praví záporáci.
Příběhu nechybělo napětí, které se
pomalu stupňovalo, díky postupnému odkrývání jednotlivých tajemství ostrova.
A přestože by se mohlo zdát, že jsem
z knihy naprosto nadšená, není tomu bohužel tak. Vím, že jsem doposud
jmenovala pouze klady, a jinak to ani nejde, protože autorka skutečně vymyslela
originální svět, výborně vykreslila jednotlivé postavy, nechybělo tajemno,
magie… Něco té knížce zkrátka chybí… Jako by neměla šmrnc. Prostě jsem ji četla
a četla a četla a nic dalšího – žádné těšení se na další kapitolu, žádná
nervozita, jak to bude dál… Mám pocit, že mi zřejmě nesedl vypravěčský styl
autorky, přesto jsem zvědavá, jak to s tím strašpytlíkem Fionnem bude dál,
tudíž se do dalšího dílu zřejmě pustím. A kdo ví? Třeba si s Catherine
Doyle konečně sedneme.
Žádné komentáře
Okomentovat