Nebojte se vybočit z řady!
Autor: Nela
Stargirl,
na první pohled obyčejný, možná až kýčovitý, nic neříkající obal, skrývající
neobyčejnou knížku, která zaujme jak YA, tak i dospělé čtenáře. Jak už to však
u přebalů knih bývá, postavička hlavonožce ženského pohlaví s hvězdičkou
na obalu má svůj význam. Kulatá hlava, nesouměrné tenké ruce a nohy společně
s trojúhelníkovou sukní – takto dle své fantazie kreslila postavy
Stargirl.
Zprvu
jsem knize nedávala příliš velké šance. Působila na mě dětinským dojmem, proto
jsem se podivila nad faktem, že je určena čtenářům od dvanácti let. Musím
přiznat, že mě překvapila více, než bych sama očekávala.
„Země k nám promlouvá, ale my
neslyšíme přes všechen ten rámus, co naše smysly nadělají. Někdy je potřebujeme
prostě vymazat, vyprázdnit svoje smysly. Pak- možná- se nás Země dotkne. Vesmír
promluví. Hvězdy začnou šeptat.“
Pokud
si budete chtít přečíst pár slov o knize na přebalu, už dopředu vás musím
zklamat. Stargirl nemá, kromě pár hodnotících vět na přebalu, žádnou anotaci. Ať
knihu otevíráte, prohlížíte záložky a otáčíte z kterékoliv strany, prostě
ji nikde nenajdete. O to více na mě působí zajímavěji.
Hlavní
postavou je Leo – student střední školy. Ničím se nevymyká, naprosto zapadá mezi
spolužáky, nemá totiž ani na výběr. Každý, kdo vyjde z davu, je terčem
posměchu. Zkrátka nikdo nemá šanci vyniknout.
Vše
ale změní Stargirl – potrhltá holka, která v září nastoupí na tuto školu. Díky
ní se vše změní. Už její oblečení působí dojmem, že je to někdo odlišný, někdo,
kdo je naučí, jak být sám sebou. Stargirl nikdy nemyslí na sebe. Vesele
poskakuje, zpívá a hraje v jídelně na své ukulele narozeninovou písničku
oslavencům, nosí svou krysu Cinnamona na zádech. Někteří si myslí, že není skutečná,
že si ji někdo vymyslel, aby se jim mohl vysmát.
Po
několika měsících Stargirliny přítomnosti ve škole se školní atmosféra začíná
proměňovat. Studenti dělají, co chtějí bez ohledu na ostatní a bez ohledu na
to, jestli je někdo odsoudí nebo ne.
Leo
si sice povšimne Stargirl o něco později než ostatní, o to více ho však na
první pohled něco na ní uchvátí. Zprvu to vypadá, že mu dívka moc nevěnuje
pozornost, ale po pár ostýchavých stránkách se mu dostane pozornosti tolik, že
spolu začnou chodit. Vše s ní vypadá kouzelně. Pronásledují lidi jen tak,
zachycují fotky jen tak, dělají hvězdy v poušti jen tak, protože je to
baví. Jenže není vše tak růžové, jak se zdá. I v této knize přichází zlom.
Se Stargirl se po nějaké době nikdo nebaví za zradu školního týmu ve fotbale,
za což mohou její empatické sklony.
Leo
se začne cítit sám, všichni se s ním přestávají bavit. A tak se Stargirl rozhodne kvůli němu změnit. Změní si
jméno, styl, zkrátka vše. Bohužel je to málo a Leo si musí vybrat mezi
popularitou na škole, nebo Stargirl. Kterou variantu si vybere?
„Právě naopak, je jedna z nás.
Zcela určitě. Je námi víc, než jsme sebou my sami. Je podle mě tím, kým
doopravdy jsme. Nebo jsme byli.“
Musím
se přiznat, že na Stargirl se mi zatím píše recenze asi nejlépe.
V některých ohledech mi trošku připomíná Malého prince, třeba tím, že se
nad knihou a jejím problémem zamyslí jak děti, tak dospělí.
Líbí
se mi na ní kontrast – obyčejný, prostý a jednoduchý přebal, uvnitř se však
nachází hluboký problém dnešní generace, a to jak moc je důležité být populární
a zapadnout k ostatním, aby ho přijali, ale jak to zároveň kazí naše
dětství a vlastně celé lidstvo.
Další
líbísek (tedy like) u mne kniha získává za to, že ukazuje, jak je krásné být
jiný, nebýt ovcí v davu a vynikat jakýmkoliv způsobem. Ukazuje křehkost
první lásky a zároveň nás učí toleranci ke druhým, tedy brát blízkého člověka
takového, jaký je, i když se nám to dvakrát nelíbí a i když nás za to okolí
bude odsuzovat.
Ačkoliv
se kniha odehrává v prostředí střední školy, já si stále představovala tu
naši základní, pomezí první až druhé třídy, nebo přechod mezi prvním a druhým
stupněm, tedy pátá až šestá třída. Tady je vidět, že si v ní každý může
najít svůj svět, ať je dítětem, dospívajícím nebo dospělým.
„Nedělat vůbec nic je vážně těžké. I
když jen tak sedíme, jako teď, naše těla se melou. Naše mysli štěbetají. Je
v nás pořádný rozruch.“
Za
mne je to nejlepší kniha, kterou jsem za poslední dobu četla. Vůbec bych se
nedivila, kdyby byla v naší školní knihovně jednou z nejčtenějších.
Žádné komentáře
Okomentovat