Poetická
sonda do šedesátých let
Autor: Baru
Jediný příběh, jeden z nejnovějších románů britského
prozaika Juliana Barnese, vyšel v Británii loni a nakladatelství Odeon, které se tvorbě tohoto autora,
označovaného za jednoho z nejlepších britských spisovatelů od sedmdesátých
let, dlouhodobě věnuje, nás, české čtenáře, nenechalo dlouho čekat. Tento
krátký román, označovaný za jeden z autorových nejpovedenějších, vyšel na
českém knižním trhu letos v létě a já po něm sáhla přesně z toho
důvodu, z jakého to udělalo asi mnoho dalších čtenářů – námět a povedená
anotace mi v hlavě okamžitě připomněli notoricky známé literární dílo – Předčítače Bernharda Schlinka, jehož
revydání vyjde u Odeonu mimo jiné
letos v zimě a já se na něj neuvěřitelně těším.
Jediný příběh, jehož děj je vystavěn na vztahu devatenáctiletého
mladíka Paula a skoro padesátileté vdané ženy a také matky dvou dospělých dcer
Susan, je rozdělen do tří chronologických částí. V té první sledujeme
společně s autorem vzpomínky na první setkání, vzplanutí vášně a pohled,
jež na tento, v době šedesátých let minulého století a
v maloměšťáckém předměstí Londýna, nemravný vztah vrhá okolí obou
protagonistů. V následující části sledujeme postupný vývoj obou postav a
jejich příběh, který se neubírá nejšťastnějším směrem. V poslední,
symbolické třetí kapitole přecházíme z ich-formy do er-formy - otěže
vyprávění zde přebírá vypravěč, čímž nad příběhem získáváme nezávislý nadhled,
díky kterému můžeme s předstihem hádat, jak se ukončení tohoto
podivuhodného a všemi směry nepředvídatelného příběhu vyvine.
S Julianem Barnesem bylo toto mé
úplně první setkání, a přestože jsem se do jeho psaní na první dobrou rozhodně
nezamilovala, jeho Jediný příběh mne
opravdu upoutal a mnohokrát donutil k zamyšlení. Otevíral zde totiž
témata, která byste jinak od příběhu propagovaného jako romantického pravděpodobně
nečekali – láska k o tři dekády starší ženě, jež by mohla být
protagonistovou matkou, propukající alkoholismus u člověka, u kterého byste to
nikdy nečekali, v nástupu tiché, avšak rychle se rozmáhající domácí
násilí, pohled na svět tehdy již „zatracené generace“, kterou každý starší
člověk odsuzoval za laxnost k politice i k přístupu k životu,
prostředí závistivé, konzervativní Velké Británie, která se z toho dodnes
tak nějak nevyhrabala. Tolik důležitých a zároveň všedních témat vtěsnaných do
sotva tří sta stránek.
Ten nejdůležitější základ tohoto románu
– milostný vztah mezi Paulem a Susan, je však i přes svou váhu spíše startovací
čarou pro již výše zmíněná témata než samotným jádrem. Susan zjišťuje, že osudová
láska může přijít i v letech, která k tomu nejsou určena, a Paul
zase, že na prahu dospělosti má mladý člověk názory naivní a příliš idylické,
byť je ve dvaceti skálopevně přesvědčen o opaku. Láskou a vášní oplývající student
s přibývajícími roky později jako muž v nejlepších letech dospěje k
názoru, že první láska rozhodně není láskou na celý život, ale stává se
rozhodující pro tu osudovou a že i ten největší smutek našeho života nevyléčí
čas, nýbrž my musíme dospět do bodu, kdy rozhodnutí nechat smutek a bolest odejít
vyléčí nás.
Nevysvětlitelně zvláštní styl psaní, se
kterým jsem se ještě nesetkala, Barnese opět zařazuje do skupiny autorů,
jejichž styl je jedinečný a velice osobitý. Mne příliš neupoutal, avšak i přes
to, že jsem si k němu nenašla cestu, jsem knihu díky její čtivosti
přečetla za jeden den. Jediný příběh
má absenci kapitol, které zde nahrazují tři delší části, a rozhodně není
vyprávěn chronologicky, nýbrž je zasazen do vzpomínek, jejichž přeskakování
občas nemá hlavu ani tu, což mu mnohdy dodává nádech memoáru.
Román Jediný příběh bych doporučila těm lidem, kteří od něj nemají vysoká
očekávání, tudíž budou s tím, co dostanou, rozhodně spokojeni. Není to
román pro každého a mnoho lidí si k němu nenajde cestu, přesto věřím, že
má potenciál i kvalitu, se kterou by mohl mezi čtenáři prorazit. Je to totiž
dle mého názoru „typický odeonovský román“, jak tuto podobnou sortu knih označuji
já. Kvalitní, světově proslulé dílo s hodnotami, avšak občas se může stát,
že je špatně stravitelné a filozoficky příliš rozsáhlé, což se stalo i
v tomto případě.
Žádné komentáře
Okomentovat