Nikdo není takový, jak se na první
pohled zdá.
Autor: Nela
Kniha
Dopisy ztraceným už zpočátku působí
skvělým dojmem. Má krásný růžový přebal, a ač se nemá soudit kniha podle obalu,
já osobně miluji půvabné přebaly knih. Určitě padne do oka každému milovníkovi
výrazných barev a zamilovaných knih. Ale nebavme se jen o tom, jak lahodí oku,
důležité je, jaká je uvnitř, že?
Hlavními
postavami jsou Juliet a Declan. Juliet Youngová, mladá slečna, jejíž maminka
byla reportážní fotografkou cestující po celém světě. Když byla na svých
cestách fotit zdrcující fotografie z chudých oblastí, Juliet si s ní
psala přes e-mail. Dokonce i po nešťastné nehodě stále věrně chodí k hrobu
a pokládá jí tam psaníčka. Declan Murphy, kluk, kterému umřela sestra při
nehodě. Jeho otec je ve vězení a on musí odpracovávat veřejně prospěšné práce
na hřbitově. Moc této situaci nepomáhá ani jeho matka, která si našla přítele,
se kterým si Declan ani trošku nerozumí.
A
právě tyto dvě hlavní postavy spojí jeden Julietin dopis věnovaný zesnulé matce
na kamenném náhrobku, který Declan čirou náhodou najde a přečte. A jelikož má
velké nutkání odepsat, udělá to… Takto si mezi sebou začnou psát a svěřovat svá
nejtemnější tajemství. Declan ani Juliet netuší, s kým si ve skutečnosti
píší. Ale jak už to tak v životě (a romantických knihách) bývá, nic není
zas tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Postupem času se totiž přidávají
různé komplikace a s nimi pocit, že by je pravda mohla navždy rozdělit.
„Krutá hůl náhody dokrvava mě bije,
hlavu však neskloní. Jsem pánem svého osudu, duše své kapitán.“
Upřímně
si myslím, že bych si nerozuměla ani s jedním z nich. Juliet se mi mírně
zprotivila jednou hysterickou reakcí, naštěstí si to ale vyžehlila. Je to holka,
takže se v ní mísí hrozně moc emocí a někdy jsem z ní byla zmatená.
Declan je hrozně tichý, na všechny agresivní. Oba mají pochmurnou minulost, a
proto jsem místy měla problém chápat jejich myšlenkové pochody (jakožto člověk,
který s takovými situacemi naštěstí nemá žádnou zkušenost). Zkrátka, na mě
přemýšlí moc negativně. Možná bych si rozuměla s Revem, kamarádem Declana.
Rev si sice taky prošel traumatickými zážitky, ale lépe se s tím vyrovnal
a chápe, že násilí není řešení. A co se týče Rovan, kamarádky Juliet, ta je na
mě zase moc holčičí.
Abych
byla upřímná, po přečtení anotace jsem čekala něco trochu jiného…. Více dopisování
na hřbitově, delší průběh odhalování, kdo je autorem dopisů, jestli je to kluk,
nebo holka. Oni to totiž oba dva poznali hned, ale přitom z toho autorka klidně
mohla udělat další záhadu (otázkou je, jak by to zpracovala, aby to na čtenáře
nepůsobilo nudně).
Kniha
je psaná ze dvou pohledů. Na jednu stranu se mi to líbí, nikdy jsem nečetla
knihu z různých perspektiv, na druhou jsem se v tom někdy trochu
ztrácela. Avšak dávám plusové body za citáty, které dává Declanovi jeho
učitelka, aby zjistil, co tím chtěl básník říct. Mají hloubku a v mnohých
případech mě to vedlo k zamyšlení, i když se jedná jen o útržky.
Co
je ale na knize opravdu důležité? Ukazuje nám, že my jako lidé hodně dáváme na
předsudky, hodnotíme druhé na základě toho, co jsme o nich slyšeli, přestože
skutečnost může být úplně jiná…
Jak
bych tedy knihu shrnula? I přes to, že je napsaná velmi čtivě, jsem se do ní zprvu
trošku zamotávala, nechápala jsem, co se vlastně děje, ovšem po pár stránkách
už to bylo lepší. Děj mi chvilkami připadal nudný, ale tím se nenechte odradit,
jelikož jakmile se do ní začtete, přijdou nečekaná překvapení, po kterých jsem
měla pusu otevřenou dokořán.
Je
to kniha o předsudcích, bolesti, přátelství a samozřejmě lásce.
„Do dobré noci neodcházej tiše, běsni a
zuř, když světlo stěží dýše.“
Žádné komentáře
Okomentovat