Cop

Tři ženy, tři prameny, jeden příběh

Autor: Baru 

Při výběru publikací z nakladatelství Odeon jsem ne vždy měla příliš šťastnou ruku. Debut francouzské spisovatelky Laetitie Colombani Cop byl ale volbou vskutku vydařenou. Přestože jste kolem tohoto dílka pravděpodobně nezaregistrovali žádnou výraznou mediální reklamu ze strany knižních webů ani recenzantů, poměrně brzy po vydání se dokázalo v našem literárním poli docela dobře uchytit. Mezi širokými vrstvami kritiků i čtenářek z celého světa se na Cop ze všech stran, včetně těch českých, pěje a hrne jen samá chvála a můj názor v tomto případě nebude žádnou výjimkou. Tenhle krátký závanem feministický román plynoucí výhradně na vlně girlpower a postavený na dnes populárním tématu současných vážných světových témat je totiž naprostou senzací, která si rozhodně zaslouží vaši pozornost.

Přestože je Cop autorčinou prvotinou, záhy po vydání se ve Francii stal bestsellerem a již nyní je tento fenomén přeložen do téměř třiceti světových jazyků. O jeho úspěšnosti vypovídá také to, že se v budoucnu objeví na filmových plátnech. Jméno Laetitie Colombani vám nejspíš nic neříká, možná jste se ale s jeho nositelkou nejméně jedenkrát v životě již setkali. Autorka Copu totiž není jen talentovanou spisovatelkou, ale především filmovou scénáristkou a herečkou. Její film Má mě rád, nemá mě rád z roku 2002 ve svých letech stal velkým hitem. 

Colombani umně spletla tříproudovou dějovou linku v jeden fantasticky odvyprávěný, nezapomenutelný román. V krátkých kapitolách a ještě kratších odstavcích se pravidelně střídají tři vypravěčské linie hlavních postav a jejich konečné propletení na konci příběhu je neuvěřitelně emotivní a originální, přestože autorčin záměr v určité fázi čtení pochopíte o mnoho desítek stran dříve.

Tři kontrastní osudy, tři ženy ze vzdálených kontinentů s naprosto odlišnými způsoby života, zvyky i mentalitami. Přesto tak nějak symbolicky a charakterově podobné a propojené. Jako první se seznámíme se Smithou – indickou ženou náležící do té nejnižší kasty, která může v rozvojových či nově industrializovaných zemích jako je Indie existovat. Smitha je méně než otrok. Smitha a statisíce, možná i miliony žen jí podobných je nedotýkatelná. Žena vyloučená ze společnosti narozena a předurčena k jedinému, jež si ženy v její rodinné historii předávají z generace na generaci – sbírat výkaly z příbytků výše postavených obyvatel. Smitha ale patří k ženám, které se se svým osudem nedokáží smířit a k rozhodnutí uprchnout z vězení a tyranie svého postavení i rodné vesnice dospěje ve chvíli, kdy je nucena předat tento životní úděl své milované šestileté dceři Lalitě. Při čtení o životě Smithy vás nejspíše nejednou bodne u srdce. Její fiktivní osud vyobrazený v této knize je vlastně exemplárním příkladem těch skutečných. Osudů mnoha milionů žen podobných jí, které jsou v jednadvacátém století denně znásilňovány a snižovány k těm nejodpornějším pracím. Na evropské poměry šokující a naprosto nepředstavitelné. Pro Asii a Afriku denní chleba.

„Takových jako ona jsou miliony, obrovská spousta smířených, kteří čekají na smrt. V příštím životě bude všechno lepší, říkávala matka, ledaže by koloběh pekelných reinkarnací neustal. Nirvána, poslední cíl, právě v ten doufá. Zemřít u Gangy, svaté řeky, to je její sen. Říká se, že potom se pekelný životní cyklus zastaví.“

Alespoň z mého pohledu nejméně propracovanou linkou je ta sicilské ženy Giuliy z Palerma. Tato mladá žena je ze dne na den nucena skočit z období dospívání do dospělosti po tragické nehodě, která se přihodí jejímu otci, majiteli slavné sicilské fabriky na výrobu paruk a příčesků. Postavena do středu problému i hlavy rodiny se ale Giulia rozhodne jednat a v nejednom případě se ukáže jako nezdolná, schopná a vyzrálá žena, která ze složité životní situace vytáhla svou rodinu a její rodinné bohatství i na úkor pochyb, které byly na její bedra ze všech stran nakládány. Giulia je v tomto případě prototypem mladé, cílevědomé ženy vzpírající se proti tradicím a společenským pravidlům.

Jako s poslední a nám nejvíce blízkou se seznámíme se Sarah, právničkou z kanadského Montrealu. Přesto, jak odlišná se její vypravěčská linka z pohledu sociálních podmínek oproti Smithě nebo Giulie může zdát, i tady dává autorka Colombani čtenářům prostor číst mezi řádky. Zatímco mezi sbíráním výkalů a schůzkami v kavárnách vidíme šokující, ostře kontrastní rozdíl, Sarah se v principu musí potýkat s tímtéž údělem jako dalitská žena na druhé straně světa. Ve své profesi je totiž utlačována dominujícími muži a je nucena si tak kolem sebe vystavět pomyslný krunýř zakrývající všechny její slabiny i trhliny. Když ale po čtyřicítce do života ambiciózní kariéristky vstoupí smrtelná diagnóza, její neprostupná zeď se pomalu začne bortit a Sarah je tak z profesního prostředí, jemuž velí neempatičtí, dominantní muži, vyoutována. Ironicky se tak stává nedotýkatelnou stejně jako indická žena vyloučená ze společnosti a skutečnost, že všechny její těžce vydřené kariérní sny mizí rychlostí blesku během pouhých pár měsíců, ji srazí na kolena.

„Ona, která dokázala prolomit předsudky v profesi, dnes naráží na neviditelnou zeď dělící zdravé lidi od nemocných, slabých a zranitelných, mezi něž od nynějška patří. Právě ji pohřbívají. Hodili její tělo do příkopu a pomalu je zasypávají velkými lopatami úsměvů, hromadou falešného soucitu.“

Laetitia Colombani vytvořila ve jménu všech žen na světě tři silné, odhodlané prototypy skutečných žen a jejich těžká břemena a životní úděly vsadila do krátkého, a na to, kolik se v něm stačilo odehrát, velice stručného příběhu. Cop je knihou, která by klidně mohla být mnohem, mnohem delší, ale pak už by pravděpodobně nebyla tak sofistikovanou. Příslušnice stejné generace, a přesto tak kontrastních, odlišných životů, spojuje touha po seberealizaci, svobodě a lepších zítřcích. Spojuje je nepřízeň osudu, vůle, bojovnost a v konečném vyvrcholení nevědomý domino efekt jejich životů.

Cop je krásná a neskutečně cenná kniha. Zabolí vás již při přečtení první stránky a následně vás bude šokovat po celou dobu. Přestože se od ní nebudete moct odtrhnout a rádi byste ji zhltli za odpoledne, již po prvních kapitolách se tomu začnete bránit. Je to totiž příběh, který si budete chtít důkladně a pomalu užívat. Jeho myšlenky vám utkví v paměti a je pravděpodobné, že se v charakterech jeho hrdinek zhlédnete. Když ne dnes, tak v budoucnu. A na tři prameny, tři životy spletené v jeden cop, budete ještě dlouho vzpomínat.   

Cop / Lætitia Colombani / Odeon / 2018

Děkujeme společnosti Euromedia Group, a.s., za poskytnutí recenzního výtisku.