Podmanivý
příběh protkaný poezií.
Autor:
Kája
Bilodo je sedmadvacetiletý pošťák žijící
stereotypním způsobem života. Ráno jde do práce, kde precizně roztřídí poštu,
v poledne jde na oběd do restaurace U Madlenky, večer se vrátí domů ke své
zlaté rybičce Billovi a hraje počítačové hry. Žije ve své osamocené bublině,
nemá přátele, jen pár známých z práce. Ovšem nic není takové, jak se na
první pohled zdá…
„Bilodo
nebyl pošťák jako ostatní. Mezi tisíci nezáživnými listy někdy při roznášení
narazil na osobní dopis, v době e-mailů věc stále výjimečnější a tím více
fascinující. Najednou zakoušel pocit zlatokopa při nálezu cenného zrnka na dně
síta. Takový dopis nedoručil, ne hned. Odnesl si ho domů a tam ho nad párou
otevřel. A tím se tedy po večerech zabýval, sám v ústraní domova.“
Ano, Bilodo porušuje listovní tajemství.
Čte si osobní korespondenci cizích lidí. Tu si navíc před tím, než ji doručí
adresátovi, kopíruje a zakládá. V podstatě tvoří něco na způsob vlastního románu.
Ovšem jednoho dne narazí na
korespondenci mezi učitelkou Ségolénií a výstředním umělcem Guadeloupem. Jejich
dopisy jsou totiž úplně jiné, než na jaké doposud narazil. Posílají si haiku,
japonské básně, skládající se z tří veršů, z nichž první a třetí jsou
pětislabičné, druhý sedmislabičný.
Od toho dne je Bilodo jako posedlý.
Nedočkavě vyčkává další dopisy Ségolénie, jejíž verše ho takřka uhranuly a
stávají se středobodem jeho života. Bohužel Guadeloupe za tragických okolností
umírá a našemu pošťákovi se hroutí svět, protože mu dochází, že
s korespondencí, která zaplnila jeho samotu, je konec. Proto se rozhodne
zariskovat.
Bilodo vám zpočátku bude připadat jako
naprostý podivín (vždyť taky kdo si kopíruje cizí dopisy, nebo dokonce zarámuje
fotografii ženy, jejíž dopisy tajně čte), ovšem postupem času ho tak trochu
pochopíte (nebo alespoň máte ten pocit) a začnete mu držet palce.
„A
tehdy, poprvé v životě, skutečně poprvé, cítil, jak na něj dopadá samota.
Jakási těžká vlna se přes něj přelila, pohlcovala ho do hlubin, kde zela
příšerná propast, vlekla ho k mříži kanálu, stahoval ho nezadržitelný
vodní vír. Marně hledal, čeho by se zachytil, cítil se obnažený až na duši.“
Podivuhodný
život osamělého pošťáka je útlá knížečka, kterou zhltnete
rychle, ale budete nad ní přemýšlet ještě hodně dlouho. Denis Thériault vykreslil příběh plný samoty,
touhy po lásce a to vše zabalil do poetického světa japonských haiku.
Z celé knihy na vás dýchá duch Japonska, ať už díky neskutečně krásnému
grafickému zpracování, nebo díky spisovatelskému umu autora.
Nelze opomenout překladatelskou práci
Anny Čadilové, před níž hluboce smekám, protože poradit si s překladem
haiku způsobem, jakým to zvládla ona, je prostě neskutečné.
A grafické zpracování? Ach. Můj. Bože.
Celá kniha je vložena do přebalu vyvedeném jako poštovní obálka a to, co najde
uvnitř, je zkrátka nádhera.
Podivuhodný
život osamělého pošťáka je zkrátka nádherná kniha. Je to
taková poetická jednohubka protkaná poezií, která vám dá spoustu podnětů
k zamyšlení.
Děkujeme
společnosti Albatros Media a.s. za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře
Okomentovat