To nejlepší za léto 2017

To nejlepší za léto 2017

Autor: Baru

Chlapec na vrcholu hory (John Boyne, Slovart 2017)

Poslední dobou se mi stává celkem málo, že bych četla knížku, která by mě nějakým způsobem nutila zamýšlet se nad čímkoli alespoň trochu víc hlubším a inteligentním. Pak se mi do rukou dostal tenhle na první pohled „dětsky“ vypadající román Johna Boyna, světoznámého autora legendárního literárního zázraku, a já měla s přemýšlením na opravdu dlouhou dobu vystaráno. Na poměrně krátkém počtu stran autor čtenáři předává dech beroucí příběh protkaný spoustou nitek nevinnosti a nenávisti a jako celek je to do nebe volající a kruté a smutné a naprosto nepředvídatelné. Žalostné svědectví o tom, jak k zmanipulování naivní dětské duše stačí pouze špatná atmosféra kolem něj a jak může být pozdější prozření kruté a nenapravitelné, je napsáno silně a drsně z pohledu dětských očí postupně vyvíjejících se přímo před čtenářovým zrakem. Chlapec na vrcholu hory je knížka, kterou budete nenávidět, či milovat. Anebo obojí, protože na konci s těžkým vědomím pochopíte, že realita je této fikci až příliš blízko a může se takovýmto způsobem dotknout kohokoli z nás. 

V šedých tónech (Ruta Sepetys, CooBoo 2013)

Ještě v červnu jsem se se studem hlásila jako největší fanoušek Ruty Sepetys, který nikdy neměl čest s její zásadní prvotinou. Vlastně mi to nikdo nemůže zazlívat, když to mělo tak pádný důvod, že jo. Fakt jsem se totiž bála, že by tahle kniha nemusela předčit má očekávání po přečtení  naprosto báječného literárního počinu – Sůl moře. Jenže obavy byly samozřejmě zase naprosto zbytečné, protože prostě Ruta Sepetys, a kdo neví, nepochopí a měl by to okamžitě napravit. Již po první kapitole jsem okamžitě věděla, že jsem opět na jedné lodi se starou dobrou Rutou. V šedých tónech opět rvala srdce, vtáhla mě do svého příběhu a vyplivla až po třech stovkách stran, přetáhla mě o 70 let zpátky do historie, o které by měl každý něco vědět a já vím, že tohle je jedna z knížek, na kterou zase jen tak dlouho nezapomenu, a vy to po přečtení budete cítit úplně stejně. 

Slepá mapa (Alena Mornštajnová, Host 2013)

Trojgenerační životní zpověď Aleny Mornštajnové se mi za poslední dobu mezi českými romány líbila snad nejvíc. Přestože je to kniha, která svým vypravěčským stylem nesedne úplně každému, a setkala jsem se i s názorem, že je nudná a klišoidní, mně dala spoustu a poskytla výbornou možnost porovnání a jistému pochopení vývojových etap mezi českými pokoleními. To je to, co na Mornštajnové miluju – poskytuje čtenáři příběh zakreslený na pozadí nejdůležitějších historických událostí naší země, pitvá se ve vykreslení charakterů impozantně zapadajících do doby, do níž jsou vsazeny, a kulturně mě obohacuje informacemi, o kterých jsem jakožto český občan neměla ani nejmenší ponětí. Slepá mapa je z jistého hlediska trochu risk – nemusela by se vám totiž líbit – na druhou stranu obrovská výhra, pokud ji dočtete až do samotného konce.    

Hana (Alena Mornštajnová, Host 2017)

Co říct k Haně, když už toho ani víc říct nejde? Kniha, která prolítla sociálními sítěmi jako namydlený blesk a ze zcela pochopitelných důvodů se na nich stále drží na výsluní. Tenhle román o lidských hodnotách vsazený do pozadí několika časových linek a událostí je napsán tak dojemně a realisticky, až se při čtení občas zastydíte, kolik nedůležitých věcí dneska vlastně k životu „potřebujeme“. Po dočtení si uvědomíte, jak jste rádi, že jste rádi, budete tupě zírat do zdi a nakonec se pravděpodobně budete odhodlávat k vyzpovídání těch nejstarších, abyste se ujistili, že je tenhle příběh napsaná pravda. Udělala jsem to za vás. Je.