17/09/2017

Dopisy, které nikdo nečetl

Dopisy opakující historii

Autor: Baru


V archivech se datuje rok 1942 a ve válce zmítaném světě se zdá, že zatemnění a neustálý strach z útoků nikdy nenabere konce. Přesto se ocitáme v poměrně poklidné části Londýna, obyčejném předměstí King’s Oak, kde život pokračuje podle zaběhnutých kolejí. Na půdě stroze vyzdobené vesnické farnosti se za zdejšího vikáře nešťastně vdává velice mladá osiřelá dívka, která vždy od života chtěla jen to nejprostší – láskyplně pečovat o rodinu. Stella.

Jsme stále v podzimu roku 1942 a na půdě Anglie se ocitají pomocné pluky amerických letců. Válečné povinnosti si zde přiletěl odčinit také jeden konkrétní poručík. Válku přežije a dožívá se vysokého věku, ale až do svých posledních chvil neztrácí naději, že by mohl najít osudovou lásku, kterou během války ztratil. Dan. 

Nyní se ocitáme 69 let poté v Londýně. Zoufalá mladá dívka utíkající před násilnickým přítelem se vloupe do na první pohled neudržovaného a opuštěného starého domu. U vchodových dveří leží dopis adresovaný osobě, která s tím domem nemá zdánlivě nic společného. Dívka začíná číst. Jess.

Stále Londýn, 2011. Neúspěšný mladík hledá v životě ztracený smysl. Nedostudovaný historik terorizovaný svým šéfem se utápí ve zpackaném životě plném neuspokojené ctižádosti. Pak shodou okolností nachází velice nemocnou dívku a od této chvíle má v životě jeden konkrétní cíl – postarat se o ni. Will.

Tenhle nádherný příběh prolínající dvě zcela různá období a čtyři dobou rozdílné, avšak charakteristicky velice podobné životní příběhy v sobě nese neskutečné kouzlo. Nepoukazuje jen na silnou lásku, která i přes dlouhá válečná odloučení vzkvétala, a na naprosto nesmyslné nepsané zákony, kterými byli tehdejší lidé svazováni, ale také na problematiku dnešního světa plného předsudků a „pravidel“ o šťastném životě. V příběhu střídajícím linku mezi lety 1942 a 2011 mě psaním i stylem více zaujalo vyprávění Stelly a Dana poodkrývající jejich minulost a pohled na to, jak v té době fungoval svět na zdánlivě „bezpečných“ místech.

Stojí za zmínku, že jsem četla hodně knih z tohoto období, ale tahle měla nečekaně úplně jiný konec než většina z nich. Tahle nebyla rozdělená válečnou smrtí, ale mnohem prostším způsobem – samotným životem.

Romantický příběh ale nebyl jen o romantice, a přestože byl lehce předvídatelný, kupodivu mi to ani nevadilo, jelikož byl plný spousty pozitiv navíc. Líbila se mi ta atmosféra dýchající starým ovzduším, líbilo se mi na tom skoro všechno – od zcela rozdílných charakterů čtyř ústředních postav, až po vykreslení vlastností, které je všechny dohromady spojovaly. Ta spousta akčních i životních zvratů, které přicházely nečekaně a okázale. Neuvěřitelná čtivost, se kterou jsem knížku nemohla odložit. Pasáže vyplněné desítkami dopisů, které rvou srdce. Postavy, které si oblíbíte a všechen strach, bolest i radost budete prožívat s nimi. Ten příběh.  

Jedinou výtkou a důvodem, proč jsem tuto knihu neohodnotila plným počtem, je dějová linka v přítomnosti. Myslím si, že mohla být napsána mnohem poutavěji a rychleji. Takhle byla v častých případech uměle natahována a ani propojování příběhů Jess a Willa nebylo nejšťastnější. Samozřejmě, že jejich příběh byl pro knihu velice důležitý a nejspíš by se bez něj neobešla, přesto mě tahle linka jako na potvoru nebavila a až tuhle knihu budu číst podruhé, vím zcela určitě, že některé pasáže, hlavně ty v první polovině knize, vynechám.

Dopisy, které nikdo nečetl, jsou prvotinou velice talentované autorky, od které bych si jednou moc ráda přečetla něco víc. Kniha, která vás vtáhne a vyplivne až po 450 stranách, by si podle mého názoru zasloužila mnohem více pozornosti a čtenářů, než jí bylo dáno. A to, co je v ní napsáno, je pravda. Válka byla hlavně o lásce. Jak jinak by ji někdo vůbec mohl přežít, kdyby neměl vidinu toho vrátit se domů?

„V nejkrásnějším městě Evropy, s nejkrásnější dívkou na světě. Kdo tvrdí, že válka je špatná?“ Dan Rosinski, Londýn 1943.


Děkujeme společnosti Albatros Media a.s. za poskytnutí recenzního výtisku.

Žádné komentáře

Okomentovat

© POD LAVICÍ
Maira Gall a Adam Böhm