Žitkovské bohyně

Kulturní bohatství zničeno minulým režimem

Autor: Terka

Znáte příběhy, které můžete číst několikrát a neustále v nich nacházíte nové informace? Na mém seznamu takovýchto knih jsou povětšinou básnické sbírky. Kromě nich zde můžeme vedle Malého prince najít i novodobé mistrovské dílo Žítkovské bohyně.

Jako studentka 3. ročníku gymnázia bych se zřejmě měla soustředit spíše na čtení Zločinu a trestu, Babičky nebo Slezských písní. Místo toho jsem se vrátila k bohyním. Tato kniha má v mém srdci pevné místo. Žítkovské bohyně se mi poprvé do ruky dostaly v 9. třídě. Dílo Tučkové jsem zhltla i tehdy během chvilky a plná nadšení jsem o něm napsala do svého čtenářského deníku. 

Hned na prvních stránkách snadno vklouzáváme do světa Dory Idesové, ke které život nebyl příliš laskavý. Po vraždě její matky si ji a jejího bratra bere do péče teta Surmena, věřící žena vychovaná tvrdým venkovem se schopností „bohovat“. Určitě si vzpomínáte na hodiny dějepisu, kde jsme se dozvídali o děsivých středověkých praktikách, které se používaly během procesů s čarodějnicemi. Tyto „čarodějnice“ dělaly přesně to samé, co dělala Surmena. Léčily lidi pomocí bylin, pomáhaly s psychickými neduhy, uměly manipulovat s přírodou. Tyto ženy za vlády KSČ velmi trpěly a již zmiňovaná Dora se snaží bohyně očistit.

Kromě toho, že mě kniha zaujala svou inspirací v pravdivých událostech, je také psána pro mě obzvláště zajímavým způsobem. Dora postupně sbírá informace z archívů, dále se zde promítají její vlastní vzpomínky a k tomu všemu tu máme zaznamenaný život svobodné ženy ve středních letech. Příběh velmi pomalu vykládá na stůl své karty, čímž čtenáře nechává napnutého jako strunu až do posledních stran, odhaluje děsivá tajemství, má hořkosladkou pachuť a obrovské množství témat.

Témata knihy. Ano, i tímto mě Tučková ohromila. Jak už jsem říkala, jsou knihy, které se jen tak neomrzí. Podle mě to má velmi jednoduchý důvod – vždy se u nich můžete zaměřit na něco nového. V tomto díle jsem nejprve viděla jiný pohled na minulé století naší historie. Tentokrát jsem se více soustředila na menší dílčí příběhy, které kniha obsahuje, jako je třeba téma otce Dory, který zavraždil její vlastní matku. Tyto příběhy vás do tohoto pro většinu lidí neprobádaného světa vtáhnou tak, že budete cítit potřebu okamžitě si sbalit spacák, pár řízků do vlaku a okamžitě odjet na Starý Hrozenkov, kde se odehrává většina důležitých momentů v knize.

Jak jsem zmínila, kniha je postavená na reálných postavách. Příběh samotný není úplně reálný, i přesto je nutno k rodinám bohyň, bohyním samotným (přestože v dnešní době bychom hledali žijící bohyni velmi těžko) i k obyčejným lidem z Hrozenkova projevit úctu. Muselo být nesmírně těžké mluvit o takovémto tématu k české skeptické společnosti, která často nevěří ničemu jinému než faktům, o kterých se můžou přesvědčit na vlastní oči. Autorka to zvládla na jedničku. Vůbec se nezabývala tím, zda jsou bohyně skutečné či nikoliv, zda opravdu uměly, to co uměly, stejně tomu většina čtenářů perfektně uvěřila.

Znám mnoho lidí, kteří chovají k nynějším českým autorům nedůvěru. U Tučkové bych se ale rozhodně nebála sáhnout i po její první knize Vyhnání Gerty Schnirch. Zároveň jsem jedna z šílenců, kteří nedočkavě očekávají další knihu autorky a také film podle bohyň samotných. Pokud máte chuť, můžete také navštívit divadlo ve Zlíně, které představilo téměř čtyřhodinovou inscenaci. Ta se může stejně jako knižní originál těšit výborným recenzím.

Žítkovské bohyně / Kateřina Tučková /Host / 2012