Má ještě klasika co říct dnešní mládeži?
Autor: Petr
Ano, je to tak.
Příliš nečtu. A už vůbec ne knihy, které se dnes řadí téměř ke klasice. Přesto
jsem, pod mírným nátlakem naší češtinářky, šáhl po snad nejznámější knize E. M.
Remarqua Na západní frontě klid. Jedná se o příběh z dob prvního
světového konfliktu, tedy ze světa smrti a utrpení. Celý příběh je pevnými
základy posazen na skupině žáků z jedné společné třídy, kteří se po
nátlaku fanatického učitele dobrovolně přihlásili do vojenských řad. Dramatické
chvilky popisují samotnou hrůzu války a bezmoc, když jeden po druhém postupně
umírají.
Otáčím
první stránku a první, co mi bije do očí, je letopočet vydání 1929. Trošku jsem
se zděsil nad tím, co mě čeká - slova, která jsou pro mne téměř pravěk? Ani
náhodou. Otáčím stránku po stránce a ztrácím pojem o čase.
Celkem
optimistický začátek mě seznámil s poněkud zajímavou skupinou lidí.
Následující sled událostí mě ale brzy vrátil zpět do reality, kde není pro
planou pozitivitu místo.
Od
revolveru, přes pušku až po plyn a trhavinu jsem pokračoval často krvavým
příběhem, na němž bych chtěl ocenit hlavně to, že zde nejsou žádné heroické
scény, ale především samotný dojem z boje, z pohledu každého živého
jedince na frontě.
Strhávala
mě každá změna děje, jež přinášela smrt nebo zdánlivě klidnou chvilku. A i když
mi občas přišlo nevhodné hledat krásu v ohnivé obloze a leteckých
soubojích připomínajících hon na lišku, ke knize a k samotnému tématu, který
občas potřeboval přece jen nějaké to přizvednutí, to úžasně sedělo.
Musím
přiznat, že můj knižně omezený pohled, velmi často doplňovala nějaká ta řádka
zhlédnutých filmů, takže, co se týče vžití se do dějství, byl jsem ve svém
živlu.
Reálná
podstata knihy mě ale znovu a znovu seznamovala se smrtí a tak, jak mizí na
druhou stranu každý z nich, končí i můj poklidný nadhled. I když smířit se
s čím dál menším počtem hlavních postav je těžké, pokračuji dál ve čtení
s blížícím se koncem.
Jedna
z věcí, která mě ale neskutečně vytáčela už od začátku příběhu, a musím ji
zde zmínit, je pohled učitele, rodičů i okolí, které nemá stejně jako já ani
tušení, co je to skutečná válka. Sahají pro slova jako zbabělec, i když utrpení
je mine. Chvíli přestávám s čtením, tep mi konečně klesá a moje rozhořčená
nálada se vrací zpět do normálního stavu.
Konec
je již blízko, což mě celkem mrzí, avšak jednou to skončit muselo. Opravdu mě
překvapilo, že knihu s tímto počtem stránek, jež bych s mým nadšením
pro četbu četl měsíc, jsem hravě zvládl za tři dny. A proto bych ji doporučil
jako opravdu výjimečný literární kousek opravdu každému.
Žádné komentáře
Okomentovat