Hedvábný
provaz za rozbřesku čeká na každou z nich
Autor: Baru
„Říká
se, že dobrý vypravěč dokáže své publikum polapit jedinou větou.“
Podařilo se mi to?
Dobře, já možná tak dobrá vypravěčka nejsem a nikdy nebudu, ale strčila
bych ruku do ohně za to, že Renée Ahdieh jo. A ve svém rajónu patří bezpochyby k nejlepším
z nejlepších. Sama jsem měla tu možnost se o tom přesvědčit. A
s úlevou můžu říct, že tu ruku si naštěstí nespálím.
Království Chorásán sužuje strach a bolest. Násilnický král Chálid si
každý den vybírá novou mladou krásnou dívku, aby ji následně mohl za rozbřesku
nechat krutě popravit pověšením na hedvábném provazu. Bez vysvětlení, bez
jakéhokoli náznaku lítosti vůči nim i jejich rodinám. Když tohoto brutálního
osudu nabyde i život šestnáctileté Šívy, rozhodne se její nejlepší přítelkyně
Šeherezáda pomstít. Jenže než stačí její polévka pomsty dobublat
k naprosté dokonalosti, na povrch vzejdou okolnosti, které se těm
pověstným příliš nepodobají….
Šeherezáda je bezpochyby jednou z nejzajímavějších knižních
osobností, s jakou jsem měla tu čest. Označit ji za inteligentní by pro
její osobu bylo příliš slabé slovo. Snad uvědomělá? To tedy skutečně byla. A prostořeká? Naprosto geniálním způsobem.
Neohrožená? Mnohdy až příliš. Tvrdohlavá? Neskutečně.
Nejrozporuplnější postavou sehrávající v tomto příběhu mírně zastíněnou, avšak nepochybně nejdůležitější roli, byl ten notoricky známý násilnický král Chálid. Tajemstvími opředená, nepředvídatelná osobnost. Naprosto nepředvídatelná. Emoce v tomto člověku vřely jako divoká zvěř a jeho nálada se měnila jako aprílové počasí. Přesto si k němu kousek mé soucitné duše vypěstoval určitou náklonnost. Chálid je dokonalým ztělesněním přísloví jednoho římského filosofa, Lucie Senecy: Budiž vždy slyšena i druhá strana.
Příběh plný příběhů. Tak nějak by se dala popsat tato kniha. Myslím, že
by se v tom dala najít i jistá skrytá metafora – něco ve smyslu, že každý
příběh má svůj příběh a ten je zas propletený miliony dalšími. Zkrátka - nikdy
nemůžeme udělat tlustou čáru na začátku a konci. Protože i ta se odněkud musela
vzít.
„Měl jsem kdysi tisíc
tužeb. Ale v mé jediné touze znát tebe se rozplynulo všechno ostatní.“ –
Džaláleddín Rúmí
Pomsta a rozbřesk je kniha, která je majestátní každou svou větou.
Z jednoho jediného prostého důvodu: Každá ta věta jako by se vám podívala
do očí a byla dobře mířenou střelou.
Nemám ráda konce a mám k tomu celkem pošetilou příčinu. Nerada se
s tím světem, do kterého jsem se ponořila a věnovala svůj čas, nadobro
loučím. Protože byť tu knihu mohu otevřít podruhé, potřetí, nikdy už to nebude
jako to setkání s cizincem, ze kterého se postupem času stával můj věrný
přítel. Tahle kniha měla na můj vkus až moc ukončený závěr – takový ten, když
víte, že to vlastně vůbec konec není, ale cítíte to tak, protože ta tíha toho
okamžiku na vás úplně dolehne.
Má nicotná očekávání od této knihy se postupem času proměňovala
v touhu vědět o tom příběhu víc. Mnohem víc. Tenhle příběh má velice dobře
využitý potenciál, snad bych řekla i jakousi vznešenou úroveň, která mu dává
navrch. Je to zapříčiněno stylem, postavami, dějem i celkovým dojmem knihy,
která vás neláká z důvodu milostné linky, nadpřirozených postav nebo
akčního trháku – láká vás, protože se chcete dozvědět odpovědi na své otázky, jelikož
semínka pochybností už ve vás zasela samotná anotace. Nemůžu vám slíbit, že se
dočkáte všech odpovědí, nemůžu ani slíbit, že se vám to bude líbit, protože
Pomsta a rozbřesk rozhodně není knihou pro každého. Každopádně, co můžu slíbit
je to, že pokud od ní nebudete očekávat strhující milostné drama nebo cákance
krve, ale potrpíte si třeba i trochu na filosofii, pak je tohle můj zaručený
tip pro vás.
Děkujeme společnosti Albatros Media a.s. za poskytnutí recenzního
výtisku.
Žádné komentáře
Okomentovat