A
moře polykalo. Po tisících.
Autor: Baru
S Rutou Sepetysovou jsem měla tu čest již u její
předchozí knihy, Potrhaných křídel.
Ta se mi sice opravdu líbila, ale panebože, jestli jsem v minulosti
nějakou knihu označila za neuvěřitelnou, dech beroucí, nádhernou, mrazivou nebo
smutnou, neměla jsem to dělat, protože tehdy jsem ještě neznala tento příběh - Sůl moře.
Ocitáme se v roce 1945 a světem zuří válka nevyhnutelně
blížící se ke konci. Zde se ve Východním Prusku setkávají tři ústřední postavy.
Každá na útěku za svobodou, každá s hlavou plnou svých tajemství. Joana,
Emilia, Florian a dalších deset tisíc lidí se uchýlí na Wilhema Gustloffa s vidinou záchrany. Nejméně devět tisíc
těchto proseb zůstane navždy pohřebeno v Baltském moři. Spolu s nimi.
Paradoxem je, že jakmile si do vyhledávače zadáte „největší
námořní katastrofa", objeví se Titanic. Natočila se o něm spousta filmů a
dokumentů. Ale ta největší námořní tragédie se odehrála na konci 2. světové
války ve vlnách Baltu. Z deseti tisíců se zachránila tisícovka. A tahle
loď se původně měla jmenovat Adolf Hitler.
„Ta loď byla pokřtěna
po muži, Wilhemu Gustloffovi. Otec mi o něm vyprávěl, byl to vůdce nacistické
strany ve Švýcarsku. Byl zavražděn. Ta loď se zrodila ze smrti.“
Těžko se mi pro tento příběh hledají slova. Za ty roky čtení
jsem si utvořila jakousi schopnost přehrávat si knihu v hlavě jako film.
Z tohohle mi běhal mráz po zádech.
Autorka v knize zvolila můj oblíbený styl psaní. Krátké
kapitoly a celkem čtyři perspektivy.
Nejenže se tak příběh lépe čte, ale
zároveň máme možnost podívat se do hlavy všem hlavním postavám a střípky
skládačky si tak skládat postupně.
„Všichni znali příběhy
velkých lodí, Titaniku a Lusitanie. Pohlédla jsem na tisíce mrtvol plovoucích
ve vodě. Tohle byla daleko větší tragédie. Na palubě Gustloffa bylo přes deset
tisíc lidí.“
Sůl moře ale nepopisuje pouze tuto námořní
tragédii. Z větší části je to příběh o situaci v Evropě v roce
1945. O Polsku, Litvě, Prusku, Německu, Rusku. O Hitlerovi a Stalinovi. O
zvěrstvech, která se děla. O lidech, kteří neměli na vybranou.
„Prvního září 1939
Německo napadlo Polsko ze západu. Sedmnáctého září 1939 Rusko napadlo Polsko
z východu. Dva válčící státy uchvátily Polsko jako holky rvoucí se o
panenku. Jedna ji držela za nohu, druhá za ruku. Přetahovaly se tak, že jednoho
dne upadla hlavička.“
Po dočtení jsem brečela a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem
ty lidi důvěrně znala.
Neskutečně detailně vykreslené charaktery postav, to této
knize nikdo nemůže upřít. Jak ale v doslovu upozorňuje sama autorka, přese všechny
pravdivé podklady jsou tyto postavy a jejich příběh smyšlené. Ale je to
sakramentsky dobrá fikce.
S Rutou Sepetysovou to bylo mé druhé setkání a pevně věřím,
že ne poslední. Opravdu v to doufám. Protože příběh Floriana, Joany, Emilie a
Alfreda mě zasáhl. Hluboce mě zasáhl tak, jako se to ještě žádnému jinému
příběhu nepodařilo. Když jsem knihu zaklapla, měla jsem a stále mám ten pocit,
že jsem právě dočetla tu nejsmutnější a zároveň nejkrásnější knihu mého života.
Je to pravda. Jsem zvědavá, kdy se ke mně dostane kniha, která Sůl moře předčí. Brzy to nebude. A za to,
paní Sepetysová, s hlubokou úctou k Vám, nesmírně děkuji.
„Jen se podívej, co se děje dole na
molu. Horečné zoufalství. Rusové jsou za rohem.“
Popošel blíž
k dítěti. „A uprostřed toho všeho plivl život smrti do obličeje.“
Žádné komentáře
Okomentovat