Nádherná kniha o hrozných událostech
Autor: BJB
Sedím, bradu si
podpírám rukou, koukám do prázdna a cítím, jak mi slzy stékají po tváři… Moje
hlava to zkrátka stále ještě nedokázala zpracovat. Stále se ptám proč. A hlavně
jak. Jak někdo mohl takové hrůzy provádět, ale především, jak to někteří lidé
dokázali přežít? Ano, právě jsem dočetla knihu V šedých tónech od Ruty Sepetys.
Abych byla upřímná,
chybělo málo a s dílem Ruty Sepetys bych se nikdy neseznámila. Když jsem
hledala inspiraci na téma válka, několikrát
na mě tato kniha vykoukla, anotace vypadala slušně, ale pak jsem se
v některém z komentářů dočetla, že se jedná o YA literaturu, což mě
ve vyhledávání informací o této knize zastavilo. Ne, že bych měla něco proti YA
literatuře, zbožňuji fantasy a jako správná zástupkyně něžného pohlaví jsem
nejednou šáhla po středoškolské lovestory, ale ve spojení s gulagy, tyfem,
hladem, smrtí a nelidskostí se mi to moc nezdálo. Ovšem ouha! Jak jsem se
pletla!
Osud prostě chtěl,
abych si V šedých tónech přečetla,
a proto mi ji úplnou náhodou přihrál do ruky (díkybohu!). Ze zvědavosti jsem
knihu otevřela a okamžitě po první větě „Zatkli
mě v noční košili.“ jsem věděla, že musím číst dál. A tak jsem se
ocitla v roce 1941 a sledovala, jak NKVD vtrhla do relativně poklidného
života patnáctileté Liny a společně s malým bráškou a matkou ji zatkli a odvlekli
z bezpečí jejich domova pryč. Je zmatená, nechápe, co a hlavně proč se to
děje, a ani ve snu by ji nenapadlo, že ji čeká deportace do pracovních táborů
na Sibiři.
„Jeden člověk! Dva kbelíky! Někdo
mrtvý?“ zavelel strážný.
Zavrtěla jsem hlavou, celá dychtivá
jít ven. Strážný ustoupil a já seskočila, ale ztuhlé nohy mě zradily a já
upadla do bláta.
„Lino, nestalo se ti nic?“ zavolala
matka.
„Davaj!“ křikl strážný. Následovala
série ruských nadávek a pak na mě plivl.
Vstala jsem a přehlédla celou délku
vlaku. Obloha byla šedivá a vytrvale pršelo. Uslyšela jsem křik a viděla, jak
někdo vyhodil do bahna bezvládné dětské tělo. Nějaká žena se za mrtvolkou
snažila vyskočit. Uhodili ji do obličeje pažbou pušky. Pak vyhodili další tělo.
Smrt začala svou sklizeň.“
Příběh je vyprávěn
z pohledu Liny – ano, je jí teprve patnáct let a jako každá dívka v tomto
věku oplývá určitou naivitou, ale postupem času je okolnostmi donucena dospět, stejně
tak jako její desetiletý bráška. Chtějí totiž přežít.
Velmi výraznou
postavou je jejich matka Jelena, která se snaží ve všech, navzdory krutým
okolnostem, zažehnout jiskru solidárnosti a potřebu vzájemné pomoci tím, že se
s ostatními dělí o vše, co by mohla ponechat jen sobě a svým dětem, aby
zajistila jejich přežití.
Když nad tím tak přemýšlím,
žádná z postav nebyla vykreslena černobíle. Přestože jsem si některé
postavy zařadila do kategorie „jasný záporák a nemám ho ráda“, přišly okamžiky,
v nichž mě překvapily svým vstřícným jednáním, někteří mě dokonce ohromili svou
lidskostí (takže má teorie o jasných záporácích vzala za své).
„Bylo riskantní nosit nebo schovávat
si příděly chleba, když byl někde nablízku Ivanov. Hrozně rád je zabavoval.
Třicet deka, víc jsme nedostali. Jednou jsem ho viděla, jak vytrhl jedné staré
ženě ve frontě u pekárny z ruky kus chleba. Strčil si ho do pusy a
rozkousal a ona se na něj dívala a prázdnými ústy žvýkala s ním. Pak jí
chleba plivl k nohám a ona ho do posledního kousíčku sesbírala a snědla.“
Zima, hlad, bolest,
výsměch, ponižování, nemoci, smrt. Každodenní součást života v gulagu na
Sibiři. V kontrastu s těmito hrůzami se v příběhu objevovaly
vzpomínky na dobu před deportací. Doslova mě fascinovalo, jaké drobnosti je
dokázaly vyvolat. To byly doslova srdcervoucí okamžiky!
Kniha se čte jedním
dechem, stále otáčíte stránky a nemůžete (nechcete) přestat. Osudy Liny, její
rodiny a přátel se vám dostávají pod kůži. Nevěřícně nad příběhem kroutíte
hlavou, rozčilujete se, smutníte. Žasnete nad sílou některých postav, nad
soudržností lidí, jejich ochotě si pomáhat, protože tohle je jediná možná cesta
jak zůstat naživu. Kniha ve vás vyvolá smršť emocí. Postupem času se ale v příběhu
objevuje něco nového. Naděje. Všichni se upínají k myšlence, že tohle
přeci musí jednou skončit, někdo je přeci musí přijít zachránit. Bohužel, ne
všem se sny o šťastném konci splní. Ti, kteří přežili, museli přetrpět dvanáct
let v hrozných podmínkách.
V šedých tónech je nádherná kniha o hrozných událostech. Přestože se jedná o
fikci, je podložená skutečnými událostmi a příběhy lidí, kteří si tímto peklem
prošli. Ruta Sepetys si totiž prostudovala dostupné historické zdroje o
pracovních táborech na Sibiři, setkala se s přeživšími, s jejich
příbuznými, vládními představiteli, historiky, psychology. Díky tomu se jí
podařilo věrohodně zachytit hrůznou atmosféru a přežívání lidí v gulazích.
Kniha vás možná nedožene
k slzám jako mě, ale dojmy z ní si v sobě ponesete ještě hodně
dlouho.
Žádné komentáře
Okomentovat