Žádná pravidla neplatí. Pomoc nepřijde. Buď
to zvládneš, nebo umřeš.
Autor: Baru
James Dashner podruhé opět nezklamal. Hned napoprvé, u
Labyrintu, mne vtáhl do fascinujícího světa plného stvůr a nepořádku. U
Spáleniště tomu nebylo jinak.
Už žádné upínání se na hlavní hrdiny. Začalo jít do tuhého.
Každý může zemřít. Co se mě týče, tak toto prohlášení ani zdaleka nefungovalo.
Hrdiny Jamese Dashnera si prostě nemůžete neoblíbit. A tak se stalo, že jsem
pak při každém sebemenším náznaku nebezpečí lapala po dechu a modlila se, aby
to náhodou neschytal Newt nebo Jorge. Thomas mi byl sám o sobě nesympatický už
od začátku, což mne teď s odstupem času na jeho důležitou roli doopravdy
mrzí. U Teresy jakbysmet. Vadí mi, že se oba od začátku chovají tak důležitě. A
nevěří ani sami sobě, natož abychom jim věřili my, čtenáři. Bylo by ale dobré
představit Vám dvě úplně nové postavy, které v příběhu ztvárnily také docela
velkou roli. Jde o Jorge, sympatického staršího pána, který se moc rád označuje
raplem. Jako druhý nováček se zde objevila Brenda, až příliš emociální
puberťačka ve věku Placerů. Docela mi vadilo, že se ke každému upínala, a její
chování bylo téměř nepředvídatelné. Ale to je věc názoru. Tyto dvě postavy
sehrály v příběhu opravdu důležitou roli a věřím, že o nich ještě hodně uslyšíme.
Děj byl zasazený do zpustošené planiny, Spáleniště. Prostředí
jsem si zamilovala. Stejně tak jako Labyrint bylo plné krvelačných stvůr a
nebyla tedy nouze o akci. S každou stránkou jsem se posouvala hlouběji do
příběhu a nemohla jsem uvěřit, jak je chaotický a zamotaný. S každým novým
slůvkem jsem se pak v té změti ztrácela dál a dál, až to všechno přestalo
dávat smysl. Úplně.
Konec byl akcí nadupán víc, než snad bylo možné. Když už
jsem si myslela, že je po všem, že už to snad nemůže být horší, Dashner tam opět
hodil parádní zvrat. A tak jsem až do poslední stránky nedošla klidu. A
nemyslete si, že jsem ho nakonec našla. Ani náhodou.
Na autorově stylu psaní se mi moc líbí fakt, že si dokáže
nechat místo pro překvapení. Mnohdy mi pak z pusy uniklo: „Co to má být?!“
„No to snad ne!“ Je možné, že by ještě nějaká kniha byla někdy napsána tak
čtivě? A navíc, i když je příběh zasazen do er-formy, máte pocit, jako by
k vám promlouval sám hlavní hrdina. Prostě fascinující.
Kdybych měla Spáleništi něco vytknout, tak je to rozhodně
až příliš chaotický děj. Někdy jsem měla pocit, že tomu už prostě nerozumím, že
to postrádá nějaký smysl. A myslím, že nejsem sama. Až příliš mnoho informací,
až příliš mnoho neznámých pojmů. Chvilkami jsem měla pocit, že se v tom
ztrácel sám autor. Tak uvidíme, jak si poradí s třetím dílem. A jestli se
z toho nějak vymotá, jestli se z toho nějak vymotáme my všichni.
Zapomeňte na rmuty, Spáleniště je jiný kalibr. Tady vládnou
Raplové. Lidé na pokraji šílenství, plní hnisajících ran a boláků přenášející
infekční virus zvaný erupce. Na Spáleništi není člověka, který by jí nebyl
nakažen, některé hlavní hrdiny nevyjímaje. Jak poznamenala dáma Oháňka, vítejte
v Rapl City.
Byla to jízda. Opravdu dobře napsaná, akcí nabouchaná
jízda. Autor se s tím opět popral skvěle. Když pominu některé chaotické
fáze, Spáleniště byla opravdu vynikající kniha. James Dashner, král akce a
napětí, si mne opět získal.
Žádné komentáře
Okomentovat