Labyrint: Útěk

ZLOSIN je přece dobrý! Nebo ne?

Autor: Baru

Na knihu mne nalákal film, který jsem ještě před přečtením zhlédla a upřímně jsem z něj byla nadšená. Nic ale nedokáže popsat mé pocity po přečtení této báječné knížky, která se filmu prostě nemůže rovnat. Teď už to chápu. Nikdy nechoďte do kina na film podle knižní předlohy dřív, než si ji přečtete.

„Víc než kdy jindy chápal touhu Placerů po objevení cesty z Labyrintu. Nešlo jen o únik. Poprvé pocítil chuť pomstít se lidem odpovědným za to, že ho sem poslali.“

Chtěli byste se ocitnout v Labyrintu plném modernizovaných stvůr a setrvávat tam dva roky? Ehm, já ano, i ne. Přeci jen je to obrovské dobrodružství, které se ale rozhodně nemůže rovnat faktu, že jste bez vzpomínek. Bez rodiny. Odříznutí od reálného světa. Thomas měl na rozdíl od ostatních kliku. Má souzeno strávit jen pár dní, možná týden. A i přesto, že k němu byli Tvůrci takto milí, to nebude mít zrovna jednoduché…

Hlavní hrdina mi k mému překvapení vůbec nesedl. Nebyl mi nesympatický, spíše nepříjemný. Stále do něčeho strkal svůj frňák, byl zvědavý, sám si nedokázal zamést před vlastním prahem. Nemohl se prostě starat jen sám o sebe. Byl arogantní a namyšlený, ale to je zase ukázka toho, že každý to může pojmout úplně jinak.


Pak je tu Chuck. Pro mne docela sympaťák – malý neposedný buřtík, který touží po kamarádovi. Přirovnala bych ho k labradorovi, protože k němu rozhodně neměl moc daleko. Jelikož je v Labyrintu také nový, řekla bych, že jsou si s Thomasem docela rovni. 

„Miř vysoko, něco trefíš."

Můj oblíbenec byl jak v knižním, tak ve filmovém podání Newt, také vcelku sympaťák. Když pominu jeho filmový super vzhled, vnímala jsem ho jako příjemného, milého a starostlivého kamaráda. Nikomu se nevnucoval a neměl pravidla a formality rád (stejně jako já), takže jsme si docela sedli.

Ani nemusím říkat, kdo v mých očích jednal jako naprostý vyvrhel. No jasně, Gally. Gally je prostě ten typický záporák, kterého najdete v úplně každé knize. Nesympatický, rázný a zasednutý. Ale něco se na něm nechat musí - jeho upřímnost. Na nikoho si nehrál, prostě vám vpálil do očí to, co si myslel. Takže vlastně není zas takový vyvrhel. Spíš opička, která kolem sebe plive jed (ne, že by nějaká taková opička existovala, Gally je unikát).

Pak tu byla Teresa, jediná dívčí postava v knize. Upřímně ji nesnáším, a to z čistě sobeckého důvodu – kazila mi mou soukromou knižní hodinku s kluky. Vážně už jsem si zvykla na klučičí společnost a nechtěla jsem, aby mi ji rozházela nějaká černovlasá trubka. No dobře, Teresa nebyla zase TAK špatná. Ale teda ne, že bych ji měla nějak v lásce.

Inu, a pak tu bylo pár dalších, kteří mne buď moc nezaujali, nebo nezahrnovali tak důležité místo. S většinou jsem neměla problém, i když je Thomas představoval vcelku záporně (ano, ano, náš King Thomas… -_-).

Co se týče samotného námětu na Labyrint – jo, skvěle. Nic podobného jsem ještě opravdu nečetla. Mohla bych to přiřadit k dystopiím, možná ke Sci-fi. Každopádně je to opravdu originální, geniální, a už jen za samotný námět se Dashnerovi opravdu klaním, protože odvedl opravdu skvělou práci.

„Kéž tenhle půlčón výstrahu předá, že dírou od Klece se utéct nedá.“

O autorově stylu psaní se to naopak říci nedá. Ne, že by mi byl nějak nepříjemný, spíš mi nesedl. Na mne bylo všechno popsáno až moc detailně a takovým, dá se říci, tvrdým způsobem, který vám rozhodně nemazal med kolem pusy. Autor vám všechno vylíčil tak, jak zamýšlel – což není špatně, ale přeci jen nám mohl příběh líčit trochu volněji.

Samotné prostředí Labyrintu bylo ale opravdu okouzlující. Já bych tam žít chtěla. Připadalo mi to tam takové svobodné a přírodní. Výpravy do Labyrintu mne ale k mému zklamání moc nebavily. Možná pro mne Rmutové nepředstavovali takovou hrozbu, jako třeba vrah s motorovou pilou (sice je Rmutové měli taky, ale, upřímně, nepřipadal by vám takový obrovský tvor s malou motorovkou na chapadle legrační?).

Konečně se dostávám k obálce a zpracování a narovinu vám říkám, že YOLI prostě miluji! Nádherný filmový přebal a pod ním naprosto fantastická originální obálka? Jo, to si nechám líbit. A navíc, paperback? Ty zbožňuju ze všeho nejvíc.

Co se týče konce, tak ten byl z mého pohledu propracovanější než samotný začátek nebo střed knihy. Konečný děj byl hodně nabitý a autor ho skvěle dotáhl do úplného, vcelku uzavřeného konce, přičemž nenápadně začal navazovat na další díl, aby ho mohl slít s tím prvním. Takové konce mám opravdu ráda. Člověk si pak znovu brzo vzpomene na to, kde skončil.

„Jestli si myslíš, že najdeme krásnou bránu, která vede do města Štěstí, tak kouříš kravský plopáky.“

Takže, abych to shrnula – ano, ano, ANO! Tohle bylo opravdu povedené a kvalitní. Autor poukazoval na vážnost děje, a přitom do něj dokázal přidat nenápadný humor, který vše dokázal odlehčit. James Dashner stvořil neuvěřitelný dystopický svět a sympatické postavy, které si vás brzy podmaní. Ihned po přečtení jsem se začala shánět po dalším díle.

Možná mi neuvěříte, ale na takovéhle NĚCO, čekal knižní svět už hodně, hodně dlouho.

Labyrint: Útěk/ James Dashner / Yoli / 2014