Dva protiklady a
přátelství na celý život
Autor: Baru
Aristoteles je obyčejný teenager. Náladový, samotářský a
naštvaný na celý svět. Dante je jeho protikladem. Neustále veselý a
optimistický kluk. Ale i on je nejraději sám. Ari neumí plavat, Dante ano. Ari
si o svém životě myslí, že je na houby, zatímco Dante si ho užívá plnými
doušky. Ari nemá moc zálib, Dante rád kreslí a plave. A přestože by se tak na
první pohled mohlo zdát, že ti dva nemají vůbec nic společného, v momentě, kdy
se potkají, odstartuje mezi těma dvěma přátelství, takové, které setrvá po celý
jejich život.
Příběh je vyprávěn z perspektivy Aristotela. Pro mě to byl
sice na začátku šok (čekala jsem, už podle názvu, že knihu budou prolínat
pohledy obou hlavních postav), ale později jsem za to byla ráda. Kdyby měl v
tomhle příběhu hlavní slovo i Dante, už by to nebylo ono.
Narovinu si to přiznám: do těch kluků jsem se totálně
zamilovala. Oba mají své mouchy, no a co. Každý z nich má ale svou specifickou
osobnost a vlastnosti, které jim nikdo nemůže odepřít. Jsou prostě sami sebou.
„Možná ten
problém mezi mnou a mým otcem spočíval v tom, že jsme si byli podobní.“
Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru. Dlouhý název, já
vím. Ale originální a až si knihu přečtete, pochopíte, že naprosto výstižný.
Taky se přiznám. Čekala jsem zase něco až přeslazeně
procítěného. Ale tohle bylo jiné. Ty pocity tady nebyly zastřené obvyklou
dávkou teenagerského nádechu. Autor se mi nesnažil své myšlenky podat nějak
hluboce. Bylo to prostě strohé, a přesto na tom bylo něco, kvůli čemu jsem se
cítila tak nějak smutně.
Je pravda, že občas byly dialogy až zbytečně moc dlouhé a mně
se nejednou zdálo, že Ariho myšlenkové pochody se vlečou asi jako doba kamenná.
Ale i tak mně děj stejně nutil číst pořád dál a dál. A pak, dřív než jsem si to
stihla uvědomit, klepal na dveře konec a já se znovu rozesmutněla.
„Po zbytek dne
jsem měl na tváři úsměv. Někdy to nejlepší, co můžete udělat, je říct lidem
pravdu. Nebudou vám to věřit. A potom vám dají pokoj.“
Nedá se tedy s určitostí říct, že by to byla knížka nějak
zvláště veselá. Ale vtipná byla dost, a to se mi na ní líbilo.
Jednoduše řečeno – rozveselila mě i rozesmutnila, zamilovala
jsem si hlavní hrdiny i styl autorova psaní, měla v sobě nádhernou myšlenku,
vyprávěla mi skutečný příběh. A zasáhla mě. Taková byla.
Víc už snad nemám co říct. Doufám, že jste z těchto řádků
pochopili, jak moc se mi tenhle příběh líbil. A pokud ne, tak si ho prostě
přečtěte. Během čtení snad pochopíte.
Jo a jen tak mimochodem. Vždycky, když jsem dočetla určitou
část, jsem si poslechla „Just The Way You Are“ od Marse. Nevím proč, ale zkuste
to taky. Hodí se mi to k sobě.
Žádné komentáře
Okomentovat