20/08/2020

Vlak pro děti

Sever proti jihu tak trochu jinak

Autor: Baru

 

Vlak pro děti je nepříliš propagovanou knihou vydanou letos na jaře nakladatelstvím Ikar. Již názvem a nikterak fantastickou, avšak poměrně slibnou anotací dokázal nalákat pár desítek čtenářů na tuto knihu příběhem připodobňovaným k tomu Nicholase Wintona. O tom, že Vlak proděti bude bombou na literárním trhu, jsem se přesvědčila na mezinárodních platformách, a o to více jsem již při jeho čtení nebyla vůbec potěšena. Nutno tedy poznamenat, že z konceptu, jakým je Vlak pro děti napsán, jsem poměrně a troufám si říci i velmi, velmi zklamaná.

 


Hlavním protagonistou našeho příběhu je Amerigo Speranza, dítě z chudinské čtvrti, vychovávané pouze matkou, která mu nemůže věnovat lásku, kterou ani ona sama v dětství nedostala, a dítě je jí tak trochu přítěží. Chudoba a bída se v této čtvrti dědí z generace na generaci. Amerigo tráví čas se svým nejlepším kamarádem, pracuje, aby alespoň trochu přilepšil rodinnému rozpočtu, a tak trochu předvídá, že jeho život se nebude vyvíjet tím nejlepším směrem. Ve válkou zdevastované Itálii se ale rozhýbe projekt pro děti jako je on – ty nejchudší a nejvíce bídou poznamenané děti z jižní Itálie mohou dostat nový domov na severu, kde se o ně postarají nové rodiny, které jsou připravené dát jim nejen nové ošacení a plné talíře, ale především láskyplný domov. Na první pohled dokonalý plán, ale v chudinské společnosti rozvíří mnoho vášnivých diskuzí a nejistot.

 

Děti, které jsou jednoho šerého podzimního rána naloženy do vlaků, nahlodává strach, nejistota, a především smutek.  V očekávání neznámého se s řičením vlaku vydávají vstříc novému dobrodružství, o kterém ještě samy neví, jak hluboce poznamená a ovlivní celý jejich život.

A tak se najednou stane, že samy děti si po pár dnech či měsících v nových rodinách uvědomí, že domů, za pravými rodinnými kořeny, se již vrátit nechtějí. Některé děti stále se pasující se smutkem po domově toto zjištění, ke kterému dospějí, šokuje. A jsou také děti, které nový pohodlný a bezstarostný domov naplní natolik, že si na svou maminku na jihu ani nevzpomenou.

 

A toto vůči svým pravým rodinám nevděčné a kruté, avšak vůči budoucnosti jich samotných moudré rozhodnutí rezonuje mezi jihem a severem jako tichá, studená válka.  Zachráněné děti, rvoucí se v prvních dnech se slzami smutku a nepochopením, zachvátí tak silná, dosud nepoznaná láska, že je pro ně obrovskou výzvou vrátit se po roce ke svým původním rodinám.

 

Vlak pro děti pojednává nejen o krutých životních rozhodnutích, rozpadlých a zpřetrhaných rodinných poutech, rozporu chudoby s normální střední vrstvou, ale pojednává především o lásce, pochopení, přijetí a odpuštění.

 

V knize je patrných mnoho neumně poskládaných časových rozmezí, čtenář má pocit, že mu v uceleném příběhu mnoho věcí uniká. Vlak pro děti není žádnou hlubokou, niternou knihou – je napsán poměrně povrchně, stručně a nerozvinutě, což bychom mohli pokládat za nevýhodu vyprávění z pohledu dítěte, ale tak tomu není, autorka zkrátka, dle mého názoru, nepíše vůbec poutavě. Celkově mi připadalo, jako by Vlak pro děti byl pouze skládačkou poskládanou opravdu malým dítětem – mnoho dílků chybí, pár jich přebývá, skládačka je do sebe posazena nesprávně a odbytě.

 

Obrovská výtka také míří k překladu – příběh přeložený do hovorové češtiny by jinde mohl být důležitým prvkem překladu, nu, tady to bylo pouze a pouze na škodu. Text, který neklade důraz na spisovné koncovky a výrazy, je v tomto případě opravdu nevhodným a působí, jako by jej nepřekládal placený překladatel, ale student, který si překlady pouze přivydělává a nevěnuje jim dostatečnou pozornost. Vlak pro děti na mne působí jako velmi odbytá práce.

 

Možná tak z těchto řádků vyzní, že Vlakpro děti nemohu čtenářům doporučit. Má odpověď je ano i ne. Dozvědět se o tomto neznámém tématu bylo určitě zajímavé a obohacující, ale bohatě by vám k tomu postačil novinový článek. Vlak pro děti je dle mého názoru lehce podprůměrnou knihou, na kterou velmi brzy po jejím přečtení zapomenete. A to je velká škoda.

 

Vlak pro děti / Viola Ardone / Ikar / 2020

 

Děkujeme společnosti Euromedia Group, a.s., za poskytnutí recenzního výtisku.

1 komentář

  1. Milá Baru,
    příběh jsem přeložila tak, jak by jeho protagonisté hovořili.
    Jazyk jsem úmyslně a nutně přizpůsobila osmiletému chlapci, který ho ze tří částí vypráví. V tomto věku jen málokteré dítě mluví spisovně, ale to zajisté víte. (Zkuste si, prosím, poslechnout osmileté děti na ulici. Dobrý překladatel velmi čerpá z reálné mluvy v cílovém jazyce.) Také jste si mohla všimnout, že dospělý Amerigo ve čtvrté části, již jako uznávaný houslista, spisovný jazyk skutečně používá.
    Rovněž bych Vás chtěla ujistit, že rozhodně můj překlad odbytý není – věnovala jsem mu čtyři měsíce a musela jsem přímo v Itálii zjišťovat kontext některých zmíněných reálií. Hlavně jsem se musela poprat s dialektismy v neapolštině, která rozhodně nepatří ke spisovnému italskému jazyku, a jako takové je převést do češtiny.
    Dále jsem musela z neapolštiny přeložit přezdívky (Paličák, Křupanka, Bláznivka), které ke čtenáři mluví svým významem. Jedna z nich je reálně podloženou historickou postavou, a o to byl překlad náročnější. Navíc jsem ho konzultovala s překladatelkou Alicí Flemrovou, jejíž jméno jako knihomolka zcela jistě znáte.
    Možná máte i nějaký konkrétní důvod pro hodnocení, že autorka poskládala příběh nesprávně a odbytě. Osobně jsem však přesvědčena o tom, že Vám chybí základní znalosti z poválečné italské historie. Tato kniha navíc není encyklopedickým pojednáním ani historickým románem, ale psychologickou sondou, zamyšlením nad hodnotami, osobními a rodinnými.
    Na vysvětlenou, proč jsem používala nespisovný jazyk, ještě přidám jednu ze základních pouček pro literární překladatele: Pokud sám autor nepoužívá spisovný jazyk, patří k nepřijatelným chybám, aby to v cílovém textu učinil překladatel.
    Než budete příště dávat obrovské výtky překladu, doporučila bych Vám, abyste se s překladatelskou prací blíže seznámila.
    Budu se těšit, až si přečtu Váš překlad, kterému se budete věnovat se stejným nasazením jako já. A zajeďte do Neapole, třeba mnohé pochopíte.
    Přeji Vám do života hodně radosti i pokory.
    Srdečně,
    Alice Macková
    alice.mackova2@gmail.com

    OdpovědětVymazat

© POD LAVICÍ
Maira Gall a Adam Böhm