Zlatá
dvacátá!
Autor:
Bára
Mám pocit, jako by se poslední dobou
roztrhl pytel s příběhy z tzv. gatsbyovských dvacátých let. Nedávno
jsem shodou okolností jeden dočetla a týden na to se mi do rukou dostal další
od stejného nakladatele. Rozdíl byl v tom, že tento mě skutečně bavil.
Chytil mě od první stránky a já si čtení knihy Nebe ze zlata náramně užívala.
Lou je úplně obyčejná sedmnáctiletá
dívka, kterou fascinuje opuštěné panské sídlo nedaleko jejího domova. Láká ji
natolik, že se začne vkrádat do sadů kolem domu, což jí brzy nestačí… Potají
prozkoumává dům zevnitř, kde ji nejvíce fascinuje obrovská knihovna, kam si
chodí číst. Její tajné výpravy přeruší až příjezd majitelů, s nimiž se Lou
spřátelí.
Venku
se právě začíná rozednívat a můj pokoj má výhled přímo na neklidné azurové
moře. Klesnu do plyšového křesla u okna, vytáhnu si kolena k bradě a opřu
si hlavu o polštář. Sleduju, jak se první odvážné paprsky slunce prodírají
oblohou a zalévají vlny teplou zlatavou září. Dívám se tak dlouho, jak dokážu,
a zápasím s tíží, která mi svírá víčka, protože nechci, aby tahle kouzelná
noc skončila. A pak, když už nedokážu udržet oči, usínám pod nebem ze zlata.
Ano, nebudeme si nic namlouvat, je to
v podstatě pohádka o Popelce zabalená do atmosféry dvacátých let. A ano,
přiznávám se bez mučení, přesně tohle byl důvod, proč jsem se do knihy pustila
– chtěla jsem si přečíst něco nenáročného, milého (romantika nebyla úplně
podmínka, ale byla příjemným plusem), a když jsem zjistila, že se příběh
odehrává v mých milovaných dvacátých letech, bylo rozhodnuto.
Příběh byl naprosto nenáročný, plný
večírků, krásných šatů, pozlátka a v neposlední řadě přetvářky, která byla
jedním z hlavních motivů celé knihy. Ukázat, že není všechno zlato, co se
třpytí (a tady to platí dvojnásob). Atmosféru tzv. zlaté éry vystihla autorka
skvěle, i když pravdou je, že pokud patříte mezi čtenáře, kterým vadí delší
popisy, mohli byste mít v této knize místy problém (který jde samozřejmě
vyřešit přeskočením několika řádků).
Caitlin
se usměje, ten její úsměv však nedosáhne až k očím. „Podle mých zkušeností
lidé můžou být nešťastní úplně všude,“ odpoví a v jejím hlase zaslechnu
cosi, co mě na okamžik přiměje uvěřit, že to skutečně myslí vážně. Ale pak
pohodí vesele rameny, skoro jako kdyby chtěla setřást chmury, a změní se opět
na tu dřívější jiskrnou dívku.
Důležitým faktorem, který přispěl
k čtivosti knihy, byly určitě velmi sympatické postavy. Lou byla sice
představena jako bystrá dívka, ale co si budeme povídat, místy byla velmi
naivní, a o to milejší bylo sledovat, jak se vyvíjí, a kam ji její kroky vedou.
Robert je takový ten na první pohled badboy, ale my tušíme, že to bude jen tak
na oko, že za jeho chováním bude něco víc stejně jako u jeho rozjařené sestry,
kterou si mimochodem určitě zamilujete.
Příběh je vskutku čtivý, otáčíte stránku
za stránkou, vzdycháte nad atmosférou doby, opulentností večírků a šatů,
dostáváte chuť na šampaňské, které zde teče proudem, bavíte se nad vtipnými
dialogy a najednou je konec. A vy se mile usmíváte, protože to je přesně to, co
jste od knihy chtěli.
Žádné komentáře
Okomentovat