Boj
o přežití.
Autor:
Bára
Letošní podzim je doslova našlapaný
skvělými thrillery a člověk pomalu neví, kde brát čas, aby je všechny stihl
přečíst. Tentokrát jsem sáhla po knize Není úniku a upřímně, kdyby všechny knihy takhle odsýpaly, zvládla bych je přečíst
snad všechny. Stačila jsem ji totiž přelouskat za jednu noc, i když naše
počáteční oťukávání bylo trochu rozpačité…
Darby Thorneová jede za svou vážně
nemocnou matkou, ovšem sněhová bouře překazí všechny její plány. Je nucena
zůstat přes noc na osamoceném odpočívadle u dálnice se čtyřmi cizími lidmi.
Nachází se uprostřed ničeho, bez signálu, bez nabíječky na mobil,
v zasněžené pustině.
Během hledání signálu zahlédne
v jednom ze zaparkovaných aut ruku malé holčičky. A právě od tohoto
okamžiku začíná zápas o záchranu uvězněné holčičky, který se zvrtne v boj
o přežití. Darby musí zjistit, kdo z jejích společníků dívku unesl, a poté
vymyslet, jak ji zachrání.
„Přesně
3:00. Ďáblova hodina, říkávala matka a zapalovala přitom jednu ze svých
jasmínových svíček. Tehdy mají zlí duchové největší sílu.“
Abych byla upřímná, zpočátku jsem si na
styl Taylora Adamse musela zvykat. Nějak jsme si hned nesedli, chvíli jsme se
oťukávali, ale naštěstí jsem se nenechala odradit, protože potom to byla prostě
jízda!
Celý děj se odehrává během jedné noci,
na jednom místě a v podstatě nemá žádné hluché místo. Neustále jdete
z akce do akce, ze zvratu do zvratu a autor vás neustále drží
v napětí, nenechá vás ani na chvíli vydechnout a vy jste nuceni číst dál a
dál, protože potřebujete vědět, jak to dopadne. A když už si myslíte, že je vám
vše jasné, přijde nové šokující odhalení. A vy jen zíráte s otevřenou
pusou.
Co se Tayloru Adamsovi skutečně povedlo,
je propracovanost postav. Vykreslil je tak, že jsem si je během čtení reálně
představovala. Vzhledem k tomu, že vám nechci prozradit, kdo je kdo,
prozradím vám jen jedno, psychopat je skutečně psychopat… Bylo zajímavé
sledovat vývoj Darby, která neustále sváděla vnitřní boj. Nicméně, byla fakt
frajerka, i přes nepřízeň osudu se nevzdávala. Když nad tím tak přemýšlím,
působil na mě celý příběh tak sugestivně, že jsem měla pocit, jako bych tam
byla s nimi (což jsem díkybohu nebyla).
Musím přiznat, že závěrečné kapitoly na
mě byly místy až příliš a měla jsem chuť zakrýt si oči a koukat jen malou
škvírkou mezi prsty (jako to dělám u filmu). Ale zvládla jsem to a pak přišel
závěr! Olala, čekala jsem hodně, ale tohle ne. Takhle napjatá až do poslední
věty jsem snad ještě nebyla.
Pokud tedy hledáte něco pro chladné
podzimní večery, koukněte po thrilleru Není úniku. Myslím, že by se vám to mohlo líbit, ale připravte se, že se vám
kniha bude těžko odkládat.
Žádné komentáře
Okomentovat