Rodinná sága napříč válečnými lety dvacátého století
Autor:
Baru
Mnohosetstránková
rodinná sága s názvem Měli jsme štěstí by se ke mně bez upozornění vůbec nedostala, jelikož jsem ji
v edičním plánu Knihy Zlín úplně přehlédla. Jaké jsem však měla štěstí, že
se mi ocitla v rukou! V posledním roce knihy s tematikou holocaustu a
druhé světové války cíleně nevyhledávám, jelikož vnímám určité přesycení trhu a
jakousi honbu za co nejdrsnější válečnou senzací, což mi opravdu není po chuti.
Proto jsem již při výběru podobně laděných knih opatrnější, takže jsem upřímně
chvíli váhala, zda nebude kniha Měli jsme štěstí dalším nekvalitním příběhem snažícím se šokovat a upoutat, navíc
s nálepkou „podle skutečného příběhu“, kterou jsem se nechala již
mnohokrát ošálit. Tohle však bylo jiné. Hezké. Velmi citlivé a zbytečně
nepřemrštěné, čtivé a jednoduše napsané. Vyprávějící skutečný příběh skutečné
rodiny. A právě to na mně zanechalo hluboký dojem.
Georgii
Hunter, autorce této knihy, bylo patnáct let, když zemřel její milovaný dědeček
Eddy, skladatel, milovník hudby, kvalitní kávy a staroušek s velice prapodivnými
zvyky. Po jeho smrti však na povrch začaly vyplouvat příběhy a informace, které
ji naprosto odzbrojily. Trvalo jí pak mnoho let, než všechny údaje, data a
příběhy svých příbuzných, roztroušených po celém světě, dokázala vstřebat a
poskládat do příběhu – skutečného příběhu jejích předků – který dnes držíme
v rukou.
Je
jaro roku 1939 a my se prostřednictvím Addyho, talentovaného polského klavíristy
a miláčka rodiny, seznamujeme s Kurcovými. Bylo jich pět. Pět sourozenců s
milujícími partnery a moudrými, váženými rodiči v čele rodiny. Záhy
však přichází válka a majetná, židovská rodina Kurcových je pomalu, avšak velmi
„důkladně“ rozdělena. Nepřízeň i přízeň osudu této rodině umožní ztrácet se a
znovu shledávat. Jejich život sledujeme po celých téměř deset let až do roku
1947, kdy se po dlouhých letech odloučení všichni znovu shledávají za oceánem,
navzdory naprosté nepravděpodobnosti a pochybám jich samých. Každý z nich
si z války odnáší kousek bolavé, hnisavé jizvy, které se již do konce
svých dní nezbaví. Přesto dokáží bolesti z války využít ve svůj prospěch a
upevňují a obnovují rodinná pouta, která byla nacisty zpřetrhána. Jako jedna
z minima rodin měli opravdové štěstí.
Čím
se kniha skutečně vymyká, je neucelený, rozkouskovaný příběh připomínající
puzzle, který si čtenář musí v průběhu čtení poskládat sám. Figuruje zde
více než deset postav, které nám svůj příběh vypráví svýma očima, od odloučení od
rodiny až po šťastné shledání. Intermezzem je ale v tomto případě mnoho
krutých událostí, tragických osudů a zmařených nadějí. Troufám si však říci, že
po pár kapitolách a bližším seznámení se všemi členy rodiny Vám tento koncept
bude připadat velmi vhodným. Na konci se totiž dílky skládačky poskládají
v jedno – a vám před očima vyvstane nádherný, velice smutný a citlivě
napsaný příběh s uceleným koncem. Nic nechybí, nic nepřebývá. Dozvíme se
vše, a přesto bychom chtěli víc. Natolik je rodinný osud Kurcových strhující.
S knihou
Měli jsme štěstí rozhodně nesáhnete
vedle. Je to precizní, čistá práce, jakkoli zvláštně to v případě
literatury může znít. Stísněnost, lítost a intenzitu umocňuje fakt, že před
několika lety tento příběh prožili skuteční lidé. Skutečná rodina. Opravdu po
velice dlouhé době mi knížka dokázala vehnat slzy do očí. Tolik bídy, zmaru a
násilí dokážou lidé snést, když si v srdci uchovají lásku a zbytky nadějí.
Za mne velmi krásné, citlivé a moudré čtení, které byste rozhodně neměli minout.
Měli jsme štěstí / Georgia Hunter / Kniha Zlín / 2021
Děkujeme společnosti Albatros Media a.s. za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře
Okomentovat