Další silný osvětimský příběh z pera M. Escobara.
Autor: Markét
Jacob a Moses jsou bratři. Kluci, kteří
by si měli hrát s autíčky a užívat si zábavu a volnost svého dětství
s ostatními kamarády. Stačí nám ale dodat pouze to, že se příběh odehrává
v okupované Francii během druhé světové války, a je zřejmé, že jejich
příběh nebude vůbec jednoduchý. Navíc, jak název knihy napovídá, jedná se o
židovské chlapce a to jim do života přinese ještě více utrpení.
Bratři žijí se svou starou tetou
v Paříži, jejich rodiče se vydali hledat bezpečný úkryt, kde by se i
s dětmi mohli schovat a přežít až do konce války. Situace se však
zkomplikuje, Jacob s Mosesem se kvůli nenávistné sousedce ocitnout ve
velodromu, kam jsou sváženi všichni Židé žijící v Paříži, aby mohli být
převezeni do pracovních táborů. Souhrou šťastných náhod se jim podaří utéct zpět
do bytu, kde najdou poslední dopis od rodičů, který je velmi znepokojí a upnou
se na jediný cíl – musí je najít dřív, než je navždy ztratí.
Tím začíná jejich dlouhá cesta přes
Francii a nejenom přes ni. Nebude to snadná cesta, pohyb přes Francii není bezpečný
a bratři se musí spoléhat na pomoc lidí, kteří se nesmířili se stávajícím
režimem a přesto, že jim hrozí smrtelné nebezpečí, se proti němu snaží bojovat
alespoň tím, že pomáhají židovským uprchlíkům opustit nepřátelské území.
Kniha se obtížně čte. Příběh vás rychle
vtáhne a nepustí, nicméně jsem i přesto musela knihu odkládat a dlouze
vstřebávat myšlenky v ní obsažené. Autor očekává, že před četbou se
alespoň částečně budete orientovat v základních faktech a pojmech týkající
se druhé světové války, a sám vás navíc zahrne dalšími historickými fakty,
proto bych knihu nedoporučovala čtenářům, kteří s tímto tématem začínají.
Historické informace nepůsobí rušivě, jen ještě více kladou důraz na to, že
ačkoli se jedná o román, příběh je silně zakotven v historii.
Důležitým aspektem příběhu jsou také
často se vyskytující filozofické myšlenky. Otázky týkající se života a smrti
prostupující celým příběhem a kladou si je nejenom dospělí, ale také děti.
Samotné děti, které jsou základním kamenem celého příběhu, se jako děti
nechovají a často s nimi tak ani nejednají dospělí. Vzhledem
k situaci, ve které musí žít, je to pochopitelné, nemají ani příliš času
na to, aby si užívaly dětskou zábavu. Cítí, že nejsou vítány, jen často
nechápou proč.
„Ale
my jsme tomu panu Kristovi nic neudělali, že ne? A také nemáme hodně peněz ani
nebydlíme v nádherném paláci.“
„To ne, ale jak jednou začnou lidé nenávidět, na nic se neptají. Přestanou přemýšlet.“
Knihy s tématem druhé světové
války, holocaustu musím vždy prokládat jinými příběhy s méně náročnými
tématy. Tato kniha byla ale jiná. I přes veškerý smutek, utrpení a beznaděj,
kterou v sobě obsahuje a kterou jsem při četbě cítila, má i pozitivní
poselství, že existují lidé, kteří se nenechají strhnout většinou, dají všanc
své osobní bezpečí, aby pomohli ostatním, aby ukázali, že přes to všechno
můžeme být milující, radovat se a cítit naději. Kniha na mě velmi silně
zapůsobila a zůstane v mé mysli ještě hodně dlouho.
Děti s hvězdou / Mario Escobar / CPress / 2020
Děkujeme společnosti Albatros Media a.s. za poskytnutí recenzního výtisku.
Žádné komentáře
Okomentovat