Byla
tady proto, aby žili. Stala se světlem v temnotách doby…
Autor: Kája
Dostala
se mi do rukou další úžasná kniha s tématikou 2. světové války, židovství.
Při výběru jsem možná chvíli váhala – zase židovství? Opět válka? Copak už jsi
toho nečetla dost? Vždyť už tě nemá co překvapit… Omyl! Jeden velký omyl.
Od
prvních stránek jsem se stala velkou fanynkou náctileté Stefanie, pro známé Stefi,
pro nejbližší Fusi Podgórské. Silné dívčí-ženské hrdinky. Zpočátku tedy dívky,
která se rozhodne postavit stylu svého dosavadního života na rodinném statku a
odejít za svými sestrami do města – polského Přemyšlu - i za cenu toho, že musí
pracovat a spolupodílet se na placení bytu, jídla. Už v této chvíli jsem
si kladla otázku, jak silná musela malá Stefi být? Jak moc musela život na
statku nenávidět, že sebrala veškerou svou odvahu a ve dvanácti letech udělala
takto odvážný krok. Vždyť byla ještě dítě!
„…A každou
neděli, ať už nasněžilo, nebo ne, jsme se s bratry a sestrami naskládali
do žebřiňáku se senem a jelo se do Birči na mši. Postupně se nás narodilo
devět. Bylo to nádherné dětství.
A já ho nesnášela. Prasečí chlívek, suchý záchod, odpadní jáma i zemědělci orající na polích mi páchli. Nenáviděla jsem hromádky hnoje schválně schované v trávě, abych do nich šlápla a zničila si boty. Vadilo mi, jak má máma věčně zarudlé ruce od praní nebo od toho, jak pomáhala rodit cizí děti. Nesnášela jsem protivné a nepřetržité kvok, kvok, kvok našich slepic...“
Fusi
začala pracovat pro Diamantovy – židy vlastnící obchod. Bylo úžasné pozorovat,
jak je začala postupně a nenásilně přijímat jako svou rodinu (a oni samozřejmě
ji). Jak přirozeně do jejich rodiny vplynula, stala se její součástí, vnímala
je jako babćiu, bratry, sestry, jako své milé. Prožívala s nimi jejich
radosti, starosti. Přijala jejich životní styl, způsob stravování, tradice. Vše
vnímala otevřenýma očima. Tehdy jsem si kladla otázku – proč? Do této doby byla
vychovávána sice ve vlažném světě, ale ve světě katolíků. Proč to tedy tak
přirozeně přijala? Byli jí zřejmě rodinou více než její původní rodina.
Dokázali ji dát lásku, něhu, pochopení, jaké se jí v její vlastní rodině
nedostávalo.
„To odpoledne
jsme paní Diamantovou přesvědčila, aby vstala ze své stoličky a vyzkoušela si
se mnou cviky, které jsem odkoukala od studentů před školou. Pár čokolád spadlo
z polic na zem a paní Diamantová se smála na plné kolo, zatímco si utírala
zpocený krk.
…
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak osaměle se paní Diamantová musela cítit, než jsem pro ni začala pracovat. Teď už osamělá nebyla. Zároveň jsem si uvědomila, že i já jsem byla na statku osamělá,…“
Je
tedy pochopitelné, jak těžko Fusi nesla všechno to nelidské vykořisťování židů,
všechna ta ponižující nařízení – vždyť se jí nepřímo, ale zároveň přímo
dotýkala. Možná i proto bylo pro ni přirozené se o „svou rodinu“ postarat. Kdo
jiný to v této situaci mohl udělat, když oni sami nemohli? Jedině ona.
Jedině Fusi mohla dojít na trh a koupit jídlo, jedině Fusi se mohla postavit na
jejich stranu alespoň těmito na veřejnost nevýznamnými činy. Jedině ona byla od
přírody tak silná, bojovná a odvážná.
Líbí
se mi, že zde není vykreslená jen jako hrdinka. Je zde také obraz dívky, která
má strach, má obavy – ale ne o sebe, o své nejbližší. O svou šestiletou sestru,
kterou nachází na rodném statku po odsunu rodiny na nucené práce do Rakouska, o
všech těch 13 lidí, kteří jsou na ní závislí. I ona prožívá obavy o to, co
bude. O to, jak nasytí 15 krků z jedné výplaty, bojí se o jejich zdraví,
duši… Těch strachů, které si musela prožít, byla spousta. Přesto v ní
pokaždé převládla myšlenka, že její život za život 13 stojí za to.
„Oběma rukama popadnu svůj pytel s uhlím, vší silou jím praštím svého vojáka přes knír a on se skácí na dlažbu. Na okamžik se zarazím, nechce se mi věřit, že jsem ho opravdu srazila k zemi. Pak slyším Januku, jak křičí: „Utíkej!“
V knize
je něžně, ale zároveň se vší syrovostí doby, vykreslen nejeden milostný vztah.
Jeho tragika, pozvolný vznik, nechuť k jakémukoliv závazku v této
době, až po vztah na celý život.
„Chtěl nocleh na jednu noc a zůstal padesát let.“
Kniha
se četla velmi dobře, příběh plyne přirozeně a stejně přirozeně nabírá na
poutavosti. Od poloviny jsem se nemohla odtrhnout od postav, příběhu. Prožívala
jsem vše s nimi. Celý den jsem myslela na to, co mne na dalších stránkách
čeká. Neodvažovala jsem se odhadnout, co bude dál. Kdykoliv děj mohl zvrátit
policista, sousedé, sami obyvatelé domu… Nemohla jsem se dočkat, až se zase
v pohodlí schoulím k dalším stránkám. A na konci? Bylo mi líto, že už
příběh skončil.
Jediné,
co mi zpočátku vadilo a na co jsem si musela zvyknout – polská jména, názvy
měst, ulic v počeštěné variantě. To však přičítám místu, kde žiji, tomu,
že umím číst polsky, rozumím jazyku a se svými přáteli dokáži mluvit jak česky,
tak polsky (po našymu).
A
co na knize oceňuji nejvíce? Poznámku autorky. Obyčejně tuto část vynechávám.
Tentokrát jsem ji četla nejméně třikrát. Prohlédla si každou fotku Stefanie,
Maxe, Hely. Najednou pro mne příběh dostal jiný rozměr – ten skutečný. Ano, už
od samotného výběru knihy jsem věděla, že je napsán podle skutečných událostí -
teprve skutečné tváře postav, oči, které se na mne dívaly, dokumenty a řádky o
jejich dalších životech však té opravdové skutečnosti nabyly.
Vím,
že knihou pro mne příběh Stefanie nekončí. Chci vidět film, chci se dozvídat
další informace… Takovýto dosah na mne ještě žádná kniha neměla.
Děkuji autorce, děkuji nakladatelství Fragment za možnost přečíst knihu a napsat tutorecenzi.
Žádné komentáře
Okomentovat