Král
komorních dramat a zvukomalby opět na scéně
Autor: Baru
Prózu
Bernharda Schlinka jsem si zamilovala. Když jsem podruhé četla Předčítače,
povznesla jsem se nad jeho jednoduchou a stručnou větnou skladbou a spatřila
jsem všemi opěvovanou, avšak dosud osobně nikdy nepocítěnou hloubku tohoto příběhu.
U dalších Schlinkových próz tomu nebylo jinak, i když si s přečtením
celého jeho repertoáru dávám důkladně na čas. Čas ostatně hraje úlohu i
v jeho nejnovějším díle. Barvám loučení, vydaným v loňském
pandemickém roce, se u nás dostalo rychlého překladu a já pevně doufám, že se jim
stejně tak dostane i rychlého a vřelého přijetí mezi českými čtenáři.
Vztah
matky a syna, otce a dcery, sourozenců, milenců, ženy a muže. Bernhard Schlink
je králem komorních dramat, jeho scény jsou pozvolné, zraňující, klidné i
napínavé. Prolínají se zde milostná dramata s dramaty rodinnými, sexuální
požitky s požitky smyslovými, mládí střídá stáří, jarní vlahý vánek vystřídá
dusivý, deštivý opar. Obětí je mnohdy i viník; viník je zde také obětí.
Bernhard Schlink nesoudí, nekonkretizuje, nerozebírá. Bernhard Schlink líčí.
Líčí život se vším, co zlého i dobrého přináší, a čtenář jeho děl se
v těchto životních líčeních mnohokrát pozná.
Není
to ale jen neangažovanost, co dělá z Barev loučení čtenářsky
sympatický příběh. Je to především Schlinkova kultivovanost, vzdělaný projev, vytříbený
jazyk, jeho zvukomalebnost. Svůj velký podíl na tom má i kvalitní překlad
germanistky Jany Zoubkové. Abschiedsfarben, jak je toto dílo pojmenované ve
svém originálním znění, se může pyšnit kvalitou, jakou můžeme najít
v nejproslulejších dílech klasické literatury. Třeba právě
v mnohokrát odkazovaném Pygmailonu.
Barvy loučení jsou dílem povídkovým. Soubor devíti krátkých,
nemnoha stránkových povídek, které jsou si zároveň cizí i blízké, je souborem
tak citově a autenticky zabarveným, že mě během čtení mnohokrát napadla
myšlenka, zda se snad autor prostřednictvím této knihy neloučí s námi, se
svými čtenáři, nebo snad nebilancuje nad svým životem a reflektuje křivdy a
smutky svého bytí. Vše je možné. Jisté však je, že z Barev loučení,
navzdory jeho motivu, nevyzařuje očekávaný smutek, nýbrž překvapivě jen klid a
smíření.
Bernhard
Schlink se téměř po deseti letech vrací k povídkové kompozici a velmi mu
to svědčí. Stejně jako jeho soubor Letní lži, i Barvy loučení
jsou prosyceny erotikou, spletitostí životních událostí i vztahů. Nenavazují na
sebe ani si svým poselstvím nejsou rovny. Jsou však zbarveny do pastelových
tónů, některé do studenějších, jiné do teplejších a jsou předzvěstí jara,
slunce, klidu.
Motiv
smrti, promarněného života i nadějí, lítosti i soucitu, obyčejné příběhy líčící
neobyčejné osobnosti, vlastnosti a starosti každého z nás. Letmý dotek
historických událostí si ani zde autor neodpustil. Barvy loučení jsou
obestřeny notnou dávkou melodramatu, avšak rezervovaně a s nadhledem.
Uvrhnout čtenáře do smutku a depresí není autorovým záměrem, právě naopak –
přináší na život jiný pohled, pohled, ve kterém člověk dochází k odpuštění
ostatním jen tím způsobem, že dosáhne smíření sám se sebou. Určitým směrem je
to velmi povzbudivá kniha. Povzbuzení mezi řádky však musí najít každý
z nás zvlášť - stejně jako se každý z nás v životě musí
rozhodnout, uvidí-li sklenici poloprázdnou, či poloplnou.
Barvy loučení / Bernhard Schlink / Odeon / 2021
Žádné komentáře
Okomentovat