Osvětimská ukolébavka

Svědectví z Osvětimi, které by nemělo zapadnout.

Autor: Klára

 

Už se vám někdy stalo, že si vás knížka sama našla? Ne? Tak mě ano. Osvětimskou ukolébavku jsem měla v rukou již v knihkupectví, tenkrát jsem si říkala: „Jednou si ji přečtu.“ Podruhé jsem o ni „zavadila“, když jsem si vybírala knihy za svůj narozeninový voucher – tenkrát to bylo pro mne obávané téma. Zrovna jsem četla knihu popisující události mého kraje a těch v slzách čtených stran bylo až až. Kniha byla tedy z e-shopového nákupního košíku odstraněna. Potřetí – v recenzi - už jsem se jí nevyhla.

„Rodiče mi vždycky říkali, že naše jména zůstanou navěky v Boží paměti. Nacisté nás však chtěli doslova vymazat z tváře země a navždy nás odsunout do prázdnoty zapomnění.“

Zpočátku jsem si knihu „osahávala“, pomalu se seznamovala, přečetla ze zvědavosti pár řádků a pryč od ní. Proč? Důvodem byl strach. Strach z toho, co mne na každém dalším řádku čeká. Strach z lidského utrpení, ze scén, nad kterými se zvedá žaludek, strach ze situací, kdy vám puká srdce, řinou se slzy z očí a vy se nejste schopni ani pořádně nadechnout. Hle, nic takového se nedělo. Čtu řádek za řádkem a najednou zjišťuji, že mám knihu čím dál častěji v rukou a na čím dál delší dobu.

Kniha je deníkem německé zdravotní sestry Helene – má modré oči, plavé vlasy, pět dětí, manžela, chodí pravidelně do práce, žije spořádaně, přesto se ocitá v pekle jménem Osvětim.

„Náš nový domov v chlévě smrděl potem, močí a špínou. Místnost půlila velká cihlová kamna asi metr dvacet vysoká. Po obou stranách stály tři řady lůžek, kterým vězňové říkali „kóje“. Do jedné této dřevěné klece se muselo nacpat asi dvacet lidí. Lidé měli spát na holém dřevě a k přikrytí jim sloužila jen děravá deka, obvykle zablešená.“

 

Co je vlastně důvodem, že se z relativně klidného, i když válkou ovlivněného života, jednoho dne ocitnete v tomto světě? Chorobná touha druhých po moci, domněnka, že jste přišli spasit tento svět, že jste jen vy a vaše rasa předurčeni k životu na zemi. A tak se jednoho rána stane, že vás po cestě do práce, školy, školky zastaví na schodišti vašeho domu gestapo, zavlečou vás zpět do bytu a vy máte pár minut na to, abyste sbalili pro 6 lidí jen to nejzbytnější. Kolik z nás by se již v této situaci hroutilo? Helene pokorně skládala oblečení do kufrů. A vlastně nemusela. Helen byla rasově čistá. Tak proč? Proč nastala tato situace? Důvodem byl romský manžel a „poloromské“ děti. Tenkrát poprvé měla na výběr – mohla přežít, nemusela s nimi odejít, mohla dál chodit do své práce, být se svými přáteli, rodiči… Přesto se dobrovolně vydává na cestu smrti, nechce je opustit, jako máma chce být svým dětem na blízku, chránit je, stát po boku svému manželovi – v dobrém i zlém.

„Náš příchod do Osvětimi nemohl být horší. Stále jsem nedokázala pochopit, že v táboře platilo jediné pravidlo: za jakoukoli cenu přežít a od nikoho nečekat pomoc. Matky schraňovaly i ty nejmenší drobky chleba pro své vyhladovělé děti; muži se rvali o lepší práci s nadějí, že přežijí další den. Dozorkyně a esesáci zneužívali naši bezbrannost nejkrutějšími, nejsadističtějšími způsoby. Logiku Osvětimi nebylo možné srovnávat s ničím, co ovládalo svět za ostnatými dráty pod napětím.“

 

Cesta a příchod do Osvětimi je pro každého člověka něčím nepředstavitelným. Během pár dnů se život otočí o 180 °. Každý den, každá hodina i minuta jsou bojem o místo na zemi, o zachování si alespoň kousku lidství. Pod vlivem událostí se z normálních lidí, jejich zásad, norem chování, stávají zvířata, jejichž jediným cílem je přežít každý další den v nelidských podmínkách. Najednou jste schopni ukrást druhému kabát, boty, poslední kousek jídla. Stávají se z vás zvířata – nejen chováním, ale i vzhledem – nemytí, nečesaní, se smradlavým oblečením plným blech. Jde si vůbec v takovéto situaci zachovat alespoň trochu toho lidského? Jde si v této situaci zachovat naději, že zase bude dobře? Být tady nejen pro sebe a své děti, ale také pro druhé? Jde – Helene je toho důkazem.

Šťastnou náhodou, vůlí osudu, ochranou všech svatých nebo… říkejte si tomu, jak chcete. Helen se zkrátka dostává do blízkosti Mengeleho a je pověřena zřízením školky pro děti v táboře.

 

„Lehla jsem si a pokusila se usnout, ale v hlavě se mi pořád všechno převracelo. Té noci jsem nemyslela na manžela, kterého jsem už dlouho neviděla, ani na to, co bude s našimi dětmi, ani na jídlo. Dokázala jsem přemýšlet jen o projektu „Školka v Osvětimi,“ opakovala jsem si pořád dokola. Je to jen krutý žert? Nebo je to opravdu možné? Snad bych mohla děti v táboře zachránit, poskytnout jim alespoň pár hodin oddechu od okolní brutality. Za zkoušku to stálo. Jako matka jsem to chtěla udělat nejen pro své děti, ale také pro všechny ostatní, které bloumaly táborem polonahé, vyhladovělé, s očima plnýma utrpení.“

 

Školka byla nejen pro Helen, ale také pro ostatní obyvatele Osvětimi nadějí, připomínkou alespoň něčeho z jejich bývalého života. Pro děti byla školka místem, kde mohly zapomenout na hrůzy tábora, být zase na pár okamžiků dětmi, být v teple, mít pravidelný přísun potravin až do doby…

„Dvojčata zadula a všichni jsme začali zpívat. Místnost se naplnila nevinnými hlásky téměř stovky dětí a jejich píseň musel slyšet celý tábor. Oslavovali jsme život uprostřed hřbitova. Připadalo mi to téměř svatokrádežné, ale pak jsem si uvědomila, že dokud děti mohou zpívat, má svět naději. Jejich hlasy vnikaly do našich duší, které už byly vyhublé jako naše těla.“

 

Příběhem smrti nás provází samotná Helene. Jak už jsem zmínila, je psán příjemnou formou deníku, s lehkostí, ale zároveň poutavě, takže jsem měla problém, se od stránek odtrhnout a vrátit do reálného života.

Jak už jsem předesílala, z Osvětimské ukolébavky jsem měla obavy. Většina z nás už byla někdy v Osvětimi, pokud ne, viděli jsme v hodinách dějepisu fotografie, různé dokumenty… Bála jsem se, o jakých dalších hrůzách se dočtu, kolik mě to bude stát slz, probdělých nocí… Kupodivu nic z toho se nestalo. Možná to je právě Heleniným vypravováním, ze kterého je cítit naděje, klid, který si zachovává i v obtížných situacích.

Helene je obdivuhodným člověkem s velkým srdcem a duší. Její příběh nám ukazuje, že se každý z nás může stát pánem svého osudu. Helene mě donutila zamyslet se nad svým životem, prožíváním toho, co mě potkalo, posunula mi můj pohled na to, kdo je skutečný hrdina.

Na knize oceňuji kapitoly s historickým upřesněním a chronologií cikánského tábora, která pomáhá s ujasněním si sledu událostí, až zde jsem si uvědomila, jak relativně krátký byl Helenin pobyt v Osvětimi. Při samotné četbě jsem totiž měla pocit, že zde musela prožít značnou část svého života (a to i přesto, že jednotlivé kapitoly jsou nadepsány měsícem a rokem).

Autor je jednoznačně zrozen k přiblížení osvětimských příběhů veřejnosti, oceňuji jeho zapálení pro studium tématiky, pro cit, jak tyto události vylíčit, jak čtenáře vtáhnout do příběhu, ale zároveň nezahltit množstvím událostí, hrůz. Pomyslně před ním smekám, jelikož popsat velikost Heleniny duše, muselo být náročným úkolem, který zvládl bravurně.

Pokud jste tedy knihu ještě nečetli a „obcházíte“ ji stejně jako jsem to dělala já, neváhejte, rozhodně po ní sáhněte a začtěte se.

Osvětimská ukolébavka / Mario Escobar / CPress / 2019

Děkujeme společnosti Albatros Media a.s. za poskytnutí recenzního výtisku.