Tíha vesmíru

KAŽDEJ MÁME NĚCO

Autor Baru

Všemi opěvované Všechny malé zázraky se staly po celém světě naprostou senzací. Když se pak na pultech objevila nová kniha talentované spisovatelky Jennifer Niven, Holding up the Universe, všichni byli jako na trní. Předčí očekávaná Tíha vesmíru jedno z nejoblíbenějších young adult děl současnosti?

Tíhu vesmíru vypráví dva osobité články příběhu. Řeč je samozřejmě o hlavních hrdinech, Libby Stroutové a Jacku Masselinovi. Libby je nejtlustší teenagerka Ameriky, a zatímco byla dlouhá léta kvůli své váze izolována ve svém domě, ztratila tím jedny z nejdůležitějších let společenského života. Jack trpí prosopagnosií, mozkovou poruchou vyznačující se nulovou schopností rozeznávat obličeje, kvůli které jsou mu cizí i ti, na kterých mu záleží nejvíc. Oba jsou svým způsobem neobyčejní, oba jsou nepochopení, oba vyčnívají a kvůli jejich handicapům se jim dějí věci, kvůli kterým se za sebe stydí.

A taky jsou dlouhou kapitolou sami o sobě. Jejich postavy se během příběhu viditelně vyvíjejí, oba mají své specifické aspekty a hledají v sobě něco, co by pro ně samé bylo přijatelnější než chyby, které na sobě neustále nachází. Libby je svérázná, velice chytrá, odvážná a rozhodně mě svou individualitou oslovila více než Jack. O tom naopak nemůžu říct nic moc konkrétního, jelikož se mě příliš nedotkl a jeho kapitoly se mi četly podstatně hůř. Velice miluje svého bratra, okolí ho přijímá jako sobě rovného, ale on si je vědom toho, že se sebou není spokojený. O jeho nemoci jsem slyšela úplně poprvé a jsem ráda, že díky knize vím zase o něco víc.

Jako zabít ptáčka

Nejlepší dílo 20. století?

Autor: Terka

Hned na přebalu je nám sděleno, že kniha Jako zabít ptáčka vyhrála Pulitzerovu cenu. Také američtí občané jsou na ni údajně stejně hrdí jako na Velkého Gatsbyho, který je podle mého názoru nejméně čtivou knihou, jež se mi kdy dostala do ruky. Na druhou stranu existuje slušná základna fanoušků, která knihu označuje jako nejlepší dílo 20. století. Všechny tyhle rozporuplné názory ve mně způsobily hlavně zmatek a netušila jsem, co očekávat. Všechny mé obavy se rozplynuly krátce po prvních stránkách.

Celá kniha se odehrává v maličkém americkém městečku v první polovině 20. století a věnuje se výhradně rodině Finchů, jež se skládá z tatínka Atika, syna Jema a nejmladší Jany Louisi, často přezdívané Čipera. Zpočátku děti nic netrápí a mezi jejich nejoblíbenější aktivitu patří škádlení místního podivína Buby Radleyho. Vše se změní poté, co Atikus začne obhajovat mladého černocha obviněného ze znásilnění bílé dívky.

Na první pohled je příběh vcelku jasný, a kdyby Harper Lee nedostala ten úžasný nápad udělat z vypravěče knihy osmiletou dívenku, řekla bych, že i v celku obyčejný. Tato kombinace kupodivu dohromady funguje velice dobře a čtenáře donutí soustředit se na to, co autorka chtěla vyzdvihnout. Díky mladé Janě Louise se totiž na problematiku zde nastíněnou, můžeme podívat s nevinností a naivitou dítěte. Tento zvláštní způsob vyprávění jednoduše upoutá, dělá knihu čtivou i pro nezkušeného čtenáře, takže bych se srovnání s Velkým Gatsbym vyhnula obloukem. Příběh si dává na čas a docela dlouho nás seznamuje se světem sourozenců, poté ale nabere nečekaný a příjemný spád.