Na západní frontě klid

Má ještě klasika co říct dnešní mládeži?

Autor: Petr

Ano, je to tak. Příliš nečtu. A už vůbec ne knihy, které se dnes řadí téměř ke klasice. Přesto jsem, pod mírným nátlakem naší češtinářky, šáhl po snad nejznámější knize E. M. Remarqua Na západní frontě klid. Jedná se o příběh z dob prvního světového konfliktu, tedy ze světa smrti a utrpení. Celý příběh je pevnými základy posazen na skupině žáků z jedné společné třídy, kteří se po nátlaku fanatického učitele dobrovolně přihlásili do vojenských řad. Dramatické chvilky popisují samotnou hrůzu války a bezmoc, když jeden po druhém postupně umírají. 

Otáčím první stránku a první, co mi bije do očí, je letopočet vydání 1929. Trošku jsem se zděsil nad tím, co mě čeká - slova, která jsou pro mne téměř pravěk? Ani náhodou. Otáčím stránku po stránce a ztrácím pojem o čase.

Celkem optimistický začátek mě seznámil s poněkud zajímavou skupinou lidí. Následující sled událostí mě ale brzy vrátil zpět do reality, kde není pro planou pozitivitu místo.

Od revolveru, přes pušku až po plyn a trhavinu jsem pokračoval často krvavým příběhem, na němž bych chtěl ocenit hlavně to, že zde nejsou žádné heroické scény, ale především samotný dojem z boje, z pohledu každého živého jedince na frontě.

Strhávala mě každá změna děje, jež přinášela smrt nebo zdánlivě klidnou chvilku. A i když mi občas přišlo nevhodné hledat krásu v ohnivé obloze a leteckých soubojích připomínajících hon na lišku, ke knize a k samotnému tématu, který občas potřeboval přece jen nějaké to přizvednutí, to úžasně sedělo.

Musím přiznat, že můj knižně omezený pohled, velmi často doplňovala nějaká ta řádka zhlédnutých filmů, takže, co se týče vžití se do dějství, byl jsem ve svém živlu.

Reálná podstata knihy mě ale znovu a znovu seznamovala se smrtí a tak, jak mizí na druhou stranu každý z nich, končí i můj poklidný nadhled. I když smířit se s čím dál menším počtem hlavních postav je těžké, pokračuji dál ve čtení s blížícím se koncem.

Jedna z věcí, která mě ale neskutečně vytáčela už od začátku příběhu, a musím ji zde zmínit, je pohled učitele, rodičů i okolí, které nemá stejně jako já ani tušení, co je to skutečná válka. Sahají pro slova jako zbabělec, i když utrpení je mine. Chvíli přestávám s čtením, tep mi konečně klesá a moje rozhořčená nálada se vrací zpět do normálního stavu.

Konec je již blízko, což mě celkem mrzí, avšak jednou to skončit muselo. Opravdu mě překvapilo, že knihu s tímto počtem stránek, jež bych s mým nadšením pro četbu četl měsíc, jsem hravě zvládl za tři dny. A proto bych ji doporučil jako opravdu výjimečný literární kousek opravdu každému.    

Na západní frontě klid / Erich MariaRemarque / Ikar / 2015

Psí poslání

Kdyby němé tváře mohly mluvit

Autor: Baru

Psí poslání je příběh vyprávěný z pohledu jedné malé milé psí duše s velkým posláním, které zřetelně poukazuje na to, že naši skuteční parťáci nás nikdy neopouští a vždy tu s námi budou až do konce našich dní. Ať už si ho pojmenujeme Toby, Bailey, Ellie nebo Bobby, tenhle hafan je ztělesněním výborného vypravěče – jeho život (čtyřikrát násobeno) je směsicí vtipných momentek, smutných chvílí, dobrodružství, jídla, spousty lidí a ještě větší hromady psů. Vyprávěn z pohledu jeho očí je příběh neuvěřitelně čtivý, poutavý, nápaditý, originální a zkrátka úplně jiný. Pokaždé se tedy tato psí duše znovu narodí, prožije nový život po boku někoho jiného a znovu zemře, aby se mohla převtělit do dalšího těla. A přestože to tak na první pohled nevypadá, děj se opírá hlavně o rodinná dramata a klíčové situace, které z pohledu němé tváře nabírají úplně jiný rozměr.

„Pokud šlo o mě, zůstal jsem svému chlapci věrný od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřil, až do dnešního dne – včetně desítek let mezi tím. Věděl jsem, že brzy mě pohltí žal, ale právě v tuto chvíli jsem cítil klid a mír. Byl jsem si jistý, že všechno, čím jsem si prošel, směřovalo k tomuto okamžiku. Splnil jsem své poslání.“

Víte, k něčemu takovému nelze říct nic, co by vám nějak reálně přiblížilo pocity a myšlenky, které po dočtení naprosto vyždímají každou duši citlivého pejskaře. Cítíme smutek. A najednou se podíváme do očí, které nás z povzdálí pozorují, a rozpláčeme se. Jen tak.

Psi nás učí lásce, trpělivosti a porozumění. Tolerují nám chyby, kterých se na nich dopouštíme. Jsme k nim bezohlední a oni nám přesto odpouští. Přijdou si pro pohlazení, protože ví, že nás to uklidní. Bouřlivě nás den co den vítají a čiší z nich čirá bláznivá radost. Je jim jedno, jestli máte dvě nebo čtyři nohy, jednu nebo žádnou.  Jsou velcí, malí, flekatí, ušatí i nohatí a každý z nich je krásný a upřímný a svůj. Nejsou to naši služebníci, ale v čiré podstatě nám dávají něco, co jim nikdy nedokážeme splatit – věrnost a lásku.

Tahle kniha je všechno, čím by kniha měla být. Rozpláče vás i rozesměje, ukáže vám svou myšlenku a donutí vás přemýšlet. O lidech a psech, podivných existencích, poselstvích, jídle a štěňatech.

Tahle nádherná myšlenka o tom, že jeden pes doprovází svého pána po celý jeho život, je tam. V každé duši je kout, do kterého se schováme vždycky, když nám náš pes začne připomínat Baileyho. Našeho prvního Baileyeho.

Otevřeně a často říkám, že mám zvířata raději než lidi. Setkávám se proto s nepochopením a mnohdy až přehnanými reakcemi, které se ptají proč. Ve většině případů nemusím důvod hledat příliš daleko, jindy ho zas mám pěkně přímo před očima. Protože lidé jsou lidé. A psi jsou psi.

Psí poslání je, troufám si říci, knihou pro všechny, kteří ve svých očích nevidí psa jen jako „pouhé“ zvíře. K tomu, abyste této knize porozuměli, je totiž potřeba chovat k těmto tvorům úctu a pochopení. Psí poslání si užijete, trochu si popláčete, občas se zasmějete, ale jedno je jasné – budete se teď na svého psa dívat docela jinak.

Ne, a vůbec vám to tady nevykládám, protože mám doma dva.

Psí poslání/ W. Bruce Cameron / Ikar / 2016