Mrazivý oheň

Bílý králíček zachráncem království

Autor: Baru

Na Mrazivý oheň jsem se neuvěřitelně těšila. Jestli to bylo mou eskapádní povahou, která hledá všemožné způsoby úniku z reality, nebo neukojitelnou touhou po poznávání nových knižních světů, to nevím. Nicméně to čekání na v Americe již pověstný Frostfire se jednoznačně vyplatilo. Bylo to totiž absolutně úžasný.

Hlavní hrdinka tohoto příběhu, blonďatá Bryn Avenová, do Kaninské komunity zkrátka nezapadá. A není se čemu divit. Díky svému plavému vzhledu si vedle snědých Kaninců připadá jako trn mezi růžemi. A aby toho nebylo málo, lidé kolem ní jí to taky dávají velice často najevo. Přesto je Bryn odhodlaná stavět se k problémům čelem a své postavení ve společnosti si chce čestně vydobýt. Možná je její charakter vzhledem k milostné lince až moc chladný a upjatý, nicméně mi Bryn sedla a působila na mě sympatickým dojmem. Sice to nebyla nijak zvlášť veselá nátura, každopádně si stejně jako já vždycky šla za svým a vyzařovala mile.

Co pro mě bylo překvapením, byla jednoznačně ta zlá stránka obsazení v téhle hře. Typického záporáka tu nenajdete. Během čtení totiž zjistíte, že vaše pocity k němu jsou více než rozporuplné.

„Bryn Avenová. Zapamatuj si to jméno. Protože já budu ta, kdo tě zabije.“

Královna Tearlingu

Nezapomínejte, zázraky nejsou nemožné…

Autor: Eli

Kelsea, dcera mrtvé královny Elyssy, musela prožít celé dětství se svými pěstouny v naprostém odloučení od zbytku světa, aby vůbec mohla přežít.

Když je Kelsee devatenáct, všechno se změní. Musí přijet do pevnosti a nechat se korunovat královnou Tearlingu, napravit veškeré škody způsobené marnivostí, leností, nezodpovědností a hýřivým životem své matky a strýce, dále nahradit zkorumpované nepracující úředníky výkonnou a spolehlivou vládou, zavést nové zákony, zbavit se vlivu Rudé královny a hlavně se při tom nechytit do pasti žádného z mnoha neznámých nepřátel, což se ukáže jako hlavní nesnáz. Dokonce i samotná cesta na vlastní hrad může pro Kelseu znamenat smrt.

Chvílemi se mi tento příběh zdál, jako trochu morbidní pohádka proložená magickými prvky, ale jindy jsem naopak měla pocit, že čtu skutečný historický román, kterému je nutno uvěřit. Děj je zařazený do budoucnosti, to bychom ale téměř nemuseli poznat, protože pozadí příběhu nás skoro jednoznačně odkazuje na středověk. Kniha postupně

a neúplně odkrývá spoustu zajímavých a často podstatných událostí a souvislostí, které však zdaleka neodhalí všechny a nám zůstává jen plno otazníků, jak to všechno bylo. 

Rozkaz zabít

O třináct let dříve….

Autor: Baru

Zemi spálily sluneční erupce. Světem se začaly valit vlny tsunami. A pak přišlo ještě něco zdaleka horšího, něco, co vás spolehlivě dokáže připravit o rozum. Něco rychle se šířící a naprosto smrtící. Z boje o záchranu se rázem stává boj o přežití. Vítejte v pekle. V pekle na zemi.

Od této knihy jsem měla velká očekávání, ale zároveň jsem se ve skrytu duše obávala, aby nebyla až příliš veliká. Přesto jsem se do knihy pustila s hltavým nadšením a následně zjistila, že je to něco mnohem, mnohem lepšího, než v co jsem byla s to doufat.

„Obličej jí zářil šílenstvím. Otočil se, aby utekl, ale bylo příliš pozdě. Její tělo mu narazilo do ramen a oba spadli na zem.“

James Dashner nikdy nezklame a budu vám to tvrdit stále a stále. Dějová linka možná občas trochu zakolísá, ale jeho schopnost udržet si vaši pozornost nikoli. Je potřeba všímat si každých detailů a maličkostí, protože v tomhle příběhu na vaše myšlenkové pochody nikdo čekat nebude. Tady se jde z akce do akce až k definitivnímu rozuzlení. A snad ani nemusím říkat, že dashnerovsky osobitý styl zkrátka nemůžete přehlédnout.

Doktor Spánek

… a Danny vyrostl

Autor: Jakub

Abych řekl pravdu, na tomto románu mi chybělo to, co mám na knihách Stephena Kinga nejraději, a to strach a děs. Když jsem četl Osvícení, hltal jsem každé slovo a doufal, že se Dannymu nic nestane. Ovšem od pokračování jsem čekal trochu víc… Nevím proč, ale čekal… Nerozumějte mi špatně, děj byl napínavý, kniha byla čtivá, tak proč jsem byl vlastně zklamaný? Možná proto, že Danny už je dospělý, a tak tam toho strašení mohlo být o trochu více…

Ovšem příběh mě naprosto dostal. Sledovat, jak z malého Dannyho, který tvrdí, že nikdy nebude pít alkohol, vyroste dospělý člověk, jehož tvrzení z dětství se zvrtne, a hledá své místo v životě, bylo fascinující.

Na příběh nahlížíme z více perspektiv. Zatímco v Osvícení byl ve většině případů hlavním vypravěčem Danny nebo jeho otec Jack Torrance, tady jich je víc. Vyprávění postav se střídá. To se mi líbí, protože mohu nahlédnout do úvah dalších postav. Musím se ale přiznat, že mi chyběly staré postavy z Osvícení, nejvíce asi Dick Hollran a Wendy Torrance.

ANTHROPOID

Dva muži proti Třetí říši –

operace Anthropoid

Autor: Baru

Skutečná událost. Jedna z nejúspěšnějších operací Druhé světové války. 27. května 1942. Smrt Reinharda Heydricha. Dvě jména.

Válečné filmy a historické dokumenty mám ráda. Představují pro mě jakési střípky naší minulosti, o které se zajímám a hodně na ně myslím. Často uvažuji nad tím, co se stát muselo, a čemu se naopak dalo zabránit. Operaci Anthropoid zná většina lidí pod trochu jiným jménem – atentát na Heydricha.

Ve filmu se mi moc líbila jedna scéna, která se mi vryla do paměti. Chvíle, kdy Kubiš dostane záchvat paniky, a jakkoli se ho strach snaží srazit na kolena a on se mu poddává, Gabčík ho pevně svírá a nepouští. V tom momentu je doslova hmatatelné silné pouto, které mezi nimi nedokáže zpřetrhat ani obrovský strach. Tato scéna chtěla říci jediné: Strach má každý. 

Sůl moře

A moře polykalo. Po tisících.

Autor: Baru

S Rutou Sepetysovou jsem měla tu čest již u její předchozí knihy, Potrhaných křídel. Ta se mi sice opravdu líbila, ale panebože, jestli jsem v minulosti nějakou knihu označila za neuvěřitelnou, dech beroucí, nádhernou, mrazivou nebo smutnou, neměla jsem to dělat, protože tehdy jsem ještě neznala tento příběh - Sůl moře.

Ocitáme se v roce 1945 a světem zuří válka nevyhnutelně blížící se ke konci. Zde se ve Východním Prusku setkávají tři ústřední postavy. Každá na útěku za svobodou, každá s hlavou plnou svých tajemství. Joana, Emilia, Florian a dalších deset tisíc lidí se uchýlí na Wilhema Gustloffa s vidinou záchrany. Nejméně devět tisíc těchto proseb zůstane navždy pohřebeno v Baltském moři. Spolu s nimi.

Paradoxem je, že jakmile si do vyhledávače zadáte „největší námořní katastrofa", objeví se Titanic. Natočila se o něm spousta filmů a dokumentů. Ale ta největší námořní tragédie se odehrála na konci 2. světové války ve vlnách Baltu. Z deseti tisíců se zachránila tisícovka. A tahle loď se původně měla jmenovat Adolf Hitler.

„Ta loď byla pokřtěna po muži, Wilhemu Gustloffovi. Otec mi o něm vyprávěl, byl to vůdce nacistické strany ve Švýcarsku. Byl zavražděn. Ta loď se zrodila ze smrti.“

Vlčák Kazan

… kniha z půdy

Autor: Petr

Na úvod bych měl asi podotknout, že nejsem příliš vášnivý čtenář. Ovšem podlehl jsem tlaku okolí, kdy se na mě ze všech stran valí hastagy ze sociálních sítí mých přátel #copravectu #dnesctu #tipnaknihu #knihomol #bookstagram. Proto jsem se rozhodl, že i já chci být IN, vylezl jsem tedy na půdu, prohlédl si sbírku knih z mládí rodičů a vybral si Vlčáka Kazana/Bárího, syna Kazanova.

Na první pohled mi kniha ve značně poškozeném obalu z osmdesátých let nepřišla dvakrát přitažlivá, a jelikož ležela na půdě, získala si i osobitou vůni. S prvním odstavcem jsem přemýšlel, jestli má cenu číst dál, nepřesvědčilo mě ani následujících pět stránek. Od druhé kapitoly to však začalo být celkem zajímavé, Kazan, pes křížený s vlkem, se konečně pořádně zapojil do děje a už to lítalo, krev sem, krev tam, tu byla pryč ruka nebo palec, a i když nejsem příznivec velkého násilí, tak mě tato část ohromně zaujala. Podobně jako ilustrace knihy, je i text propracovaný do detailu, v některých částech ale značně chaotický. Nevím, zda se autor inspiroval svoou přítelkyní, ale v celé knize jde cítit vliv něžného pohlaví jménem Šedka, což je také jedna z hlavních ,,postav´´. Celý děj byl zromantizován a v některých částech jsem měl pocit, že už se snad nejedná ani o vlky, ale o lidi. Prokousával jsem se každou stránkou - rozumějte, čtení pro mne vždy bylo jistou formou utrpení - do této knihy jsem se ale vcelku vžil, a tak jsem své vnitřní volání, abych tu knihu zahodil, ignoroval.

S každou stránkou jsem se blížil ke konci, příběh se pro mě stával čím dál více atraktivní a pak došlo ke skoku, první část jsem měl za sebou. ,,To má být jako konec??´´ Z mého pohledu nebyla první část ani zdaleka ukončená tak, jak bych čekal u knih s touto tématikou. Ano, chtěl bych poděkovat tomu, kdo se podílel na konci první části, protože zadupal moji naději na pořádné finále hluboko do země.

FANGIRL

Když hlavní hrdinka trpí sociální fobií…

Autor: Baru

Jí proteinové tyčinky, protože se bojí zeptat na cestu do jídelny. Schovává se před svou spolubydlící, protože si myslí, že ji nemá ráda. A navíc ji teď odkoplo její dvojče, Wren.

Hlavní hrdinka Cath je jistý typ člověka trpící takzvanou sociální fobií, na níž odborný lékařský dohled neúčinkuje… Dělám si srandu. Cath není duševně chorá. Je to zkrátka člověk. Člověk, jehož myšlenky směřují jinam, než by měly, jehož představivost nezná meze, jenž má naprosto nulovou schopnost vůbec s lidmi promluvit. Tichý introvert zapálený do světa Simona Snowa. A na tom by nebylo nic špatného, pokud by její sebevědomí nekleslo k takovému bodu mrazu, aby nebyla schopná přijít na přednášku, protože se nepohodla s profesorkou. To už je vážně docela šílené.

A pak tu je Wren, o které by si každý měl udělat vlastní obrázek sám. Její dvojče jí zdaleka není tak podobné, jak si všichni myslí.

První stříbrná kniha snů

Tohle všechno byl jen začátek

Autor: Baru

„Tohle byla opravdu pořádně zamotaná hádanka…“ Toto byla má první slova po dočtení První stříbrné knihy snů. Obálka si mě obtočila kolem prstu a já se nakonec nechala ukecat kamarádkou, která tuhle knihu považovala za „naprosto boží“. No, a jelikož jsem od autorky sérii Drahokamy nečetla, nezbývalo mi nic jiného, než se jen spoléhat na to, že to byl dobrý výběr...

Liv Silberová je sympatická postava v teenagerském věku. Ráda čte, kvůli rodičům se neustále někam stěhuje a je to zkrátka drzá Němka s úžasným smyslem pro humor. Já si ji hned zamilovala. Nebyl krok, do kterého bych nešla s ní.

Její sestra Mia, to je docela podobný případ. Je trochu dětská, drzá (asi to holky mají v krvi, protože jejich mamka taky není žádný svatoušek) a miluje záhady stejně jako její starší sestra Liv.

Onu klučičí partu jsem si ale k mému zklamání nijak neoblíbila, spíš naopak – odpuzovala mě. Vlastně mi každý jedinec připomínal tucty hrdinů z jiných knížek, takže pro mě vlastně nebyli ničím tak originální. Nejvíc mne svým atypickým chováním zaujal Jasper, ale jak se tak na to dívám s odstupem času, nebyl zrovna z nejinteligentnějšího soudku. Nu a ten, který v příběhu sehrával největší roli, byl určitě Henry. Bohužel, ani on mne nijak neoslovil. Co romantik, sňatkový podvodník je to!

„Nejzajímavější věci jsou vždycky ty nejnebezpečnější. A přesto jim člověk musí přijít na kloub.“

ZAKLÍNAČ

Geraltovo poslední přání

Autor: Daniel

Bělovlasý bojovník s dvěma meči na zádech, profesionální vymítač magických příšer a různých dalších potvor, na jehož stříbrném meči zemřelo již nespočet různých kikimor, strig, mantichor, upírů a dalších monster. Je mlčenlivý, trpělivý a oplývá velmi sarkasticky založeným humorem. U Geralta z Rivie, zvaného také Řezník z Blavikenu nebo Bílý vlk, nikdy nevíte, jestli stojí na straně dobra, nebo zla. Andrzej Sapkowski touto ságou nadchl nespočet diváků fantasy knížek a také dal předlohu úžasným třem hrám, zvlášť ta poslední sklidila velmi pozitivní ohlasy. Kniha je jakousi sbírkou povídek, které na sebe logicky navazují.

Po zaklínači jsem sáhl poté, co jsem viděl velmi kladné recenze her i knížek. Zaklínač totiž hýbe celým herním světem, poslední hra dostala několik nominací na nejlepší hru roku, nejlepší RPG roku, nejlepší game soundtrack roku, nejlepší vizuální efekty roku a další. Několik z těchto nominací vyhrál suverénně na plné čáře. Ale neodbíhejme od knihy.

Pod sněhem

Myslet? A pod sněhem?

Autor: Baru

Jestli si jedináčci myslí, že mít sourozence je fajn, tak je vždycky lepší, když jim hned zavčasu připomenete, že i taková pěkná sourozenecká idylka se brzy může změnit v rivalitu a pláč. A svoje o tom ví i tři dospělé ženské, které, i když už mají pubertu dávno za sebou, stále mezi sebou nenachází klid a mír.

Blanka patří mezi takové ty kvočny domácí, posedlé dětskými pitíčky a podepsanými domácími úkoly. Olga je jí hodně podobná – také chce pro své dítě jen to nejlepší, avšak – docela odlišným způsobem. A Kristýna, to je zkrátka pubertální snílek, kterému pomalu a jistě dochází, že ku své budoucnosti nevykročil tou správnou nohou. Ale všechny mají něco společné – milované rodiče, jejichž návštěva za tu hroznou cestu prostě stojí. A tak se vydávají na cestu – Blanka se dvěma dcerami na pokraji puberty a šíleným buldokem, Olina s rozmazleným synáčkem a prací, Kristýna s kocovinou a mnoha nedořešenými problémy. No a jak tohle může dopadnout…

Na celé knize se mi nejvíce líbilo to, že autorka dokázala vystihnout pocity jednotlivých postav tak reálně a bez přetvářky, až já sama jsem se stala jakýmsi komparzem ve scénáři. Mnohdy jsem měla chuť do děje vstoupit a některou z postav praštit nebo ji naopak začít obhajovat. Sama kniha byla také napsána opravdu zajímavým stylem bez přímé řeči, což jí sice dodalo trošku nudný nádech, avšak pěkné prostředí pro lidské oko. Četla se mi opravdu hodně, hodně dobře.